Jako knihovnice jsem na různé dotazy zvyklá, jenže čtenáři se často domnívají, že jsem něco mezi encyklopedií a googlem.
Dnešní blog začnu číselným vyjádřením: 456 metrů nad mořem. To je výška hory Říp. Jednou se mě na ni zeptal malíř pokojů. Zrovna nám v obýváku odborně cákal po zdi a hojně i po podlaze, když si všiml, že procházím kolem a zeptal se mě, jak vysoký je Říp? To mě zaskočilo. Protože jsem nad sedací soupravou rozhodně nechtěla mít zvěčněný žádný geologický útvar, pro jistotu jsem rychle zkontrolovala, jestli si malíř již nedělá náčrtek hory Říp i s rotundou. Ale bylo to v pořádku. Opustila jsem tedy myšlenky na čisticí prostředky a odvětila, že pokud vím, tak se tyčí asi 200 metrů nad okolní krajinou, ale nadmořská výška je něco kolem čtyř set metrů. Přesně to ale bohužel nevím. „Vy děláte v knihovně a nevíte, kolik přesně měří hora Říp?“ podivil se řemeslník a zacákal nám okno.
Abych pravdu řekla, jsem z knihovny na všemožné dotazy zvyklá. Jen mi je ještě nepokládal nikdo na štaflích. Čtenáři i další uživatelé knihovny se často domnívají, že knihovnice je něco mezi encyklopedií a googlem. Tak třeba včera jsem během pracovní doby odpovídala na několik dotazů, z nichž jen některé byly relevantní:
Nevíte, kdo napsal Sbohem armádo?
Nevíte, jestli nemají na zubním dovolenou?
Vlévá se Loučná do Labe?
Nevíte, jak se jmenuje román, co ho četla švagrová, jak v Anglii nebo ve Francii ta holka, co nevěděla, že je adoptovaná, jela vlakem, který vykolejil a ztratila paměť?
Nevíte, co dopoledne hlásil městský rozhlas?
Má sobí samice paroží?
Nevíte, kam jela pošťačka Smejkalová s dětma na jarní prázdniny?
Někdy je odpovědět snadné, někdy musíte zalovit v paměti, ale odpovíte spatra, to se pak člověk může blýsknout. Ale pak si zaboha nemůžete vzpomenout, kolik vět má sonáta a je po reputaci.
Jsou i situace, kdy vám čtenář položí otázku a vy víte, že nesmíte ani okem mrknout, i když uvnitř je z vás mrkací panenka. Kolegyně knihovnice i kolegové knihovníci tento typ dotazů taky dobře znají, ale stejně je to pokaždé jako poprvé. Jako když se mě nedávno naprosto bezelstně zeptal jeden malý čtenář: „Paní knihovnice, nevíte náhodou, kdo napsal Ezopovy bajky?“
Hned v zárodku jsem zadusila smích a profesionálně odvětila: „Ezop, Jindříšku“. Budoucí páťák na mě obdivně pohlédl a honem si novou informaci zapsal do čtenářského deníku.
