Jedno výstižné a hodně moudré vietnamské přísloví říká: „Chytrý se učí pět let, hlupák to stihne za den.“
Mám ráda citáty a přísloví. A těch vietnamských jsem si oblíbila hned několik. Ale ještě nedávno mě ani nenapadlo, že si oblíbím i jednoho Vietnamce. Konkrétně našeho zelinářského prodavače.
Začalo to tak, že prodejna ovoce a zeleniny změnila prodavače, možná zároveň majitele, to si netroufám odhadnout, prostě mě jednoho dne obsluhoval úplně jiný pán, než jak tomu bylo doposud. Kupovala jsem tehdy banány. O jiné zboží jsem nejevila zájem. Přišla jsem si zkrátka jen pro ty banány. Pan prodavač se mi snažil nabídnout ještě jahody, borůvky, ředkvičky a pórek, ale s úsměvem jsem vše odmítla, zaplatila banány a odešla. Když jsem nakupovala příště, byl můj výběr již o něco širší. Měla jsem v košíku mandarinky, jablka, pomeranče, brokolici a dva kedlubny. U pokladny jsem vše vyložila, prodavač to markoval, já štosovala do tašky, a když došlo na placení, tak ten dosud stoicky se tvářící pán na mě ničehož nic zamrkal a povídá: „A banány ne?“ A já, jak jsem tak v rychlosti ten nákup skládala a snažila se zavřít protestující uzávěr peněženky, jsem nejdřív jen automaticky zamumlala, že banány ne, protože, znáte to, člověk je zvyklý, že mu vietnamští prodavači často nabízejí sortiment, i když už je venku na chodníku, jenže pak jsem zachytila jeho vyloženě šibalský pohled a široký úsměv a došlo mi to. Smáli jsme se pak oba tak upřímně, že další zákazník chvíli váhal, jestli má vůbec vstoupit.
Při jednom z dalších nákupů, kdy jsem měla v košíku vlastně jen citrony a pomeranče, mi můj oblíbený prodavač povídá: „Hmmm, potžebujete vitamíny?“ Jenže já jsem si už před chvílí všimla, že za pultíkem nějak posmrkává, tak jsem rukou ukázala na vyrovnané zboží a odvětila jsem, že on by taky nějaký vitamín potřeboval. A jemu se v očích objevilo hejno čertíků a povídá: „Já mám vitamín hooodně, tžeba cigarety a tak…“ A tak jsem zase šla ze zeleniny hlasitě rozesmátá a napadlo mě, že by občas vůbec nebylo na škodu, kdyby by byl každému z nás takhle po ránu přidělený jeden vtipný Vietnamec, aby mu na cestu do nového dne prostřel veselý koberec. Třeba by ubylo otrávených obličejů.
Další z nákupů se odehrál někdy začátkem února. Prodavač stál za pultem, s vážným výrazem si pročítal něco v počítači a mě ani nenapadlo, že vnímá, když mi jiná zákaznice říká, že jedou na dovolenou a proto nakupuje na cestu dětem ovoce a nějaké mlsky. Když jsem pak přišla u pokladny na řadu, naklonil se ke mně a zašeptal: „Taky dovolená? Chína???“ Možná na vteřinu jsem vykulila oči, než jsem si přeložila tu Čínu a pak jsme se oba opět rozesmáli. To se prostě nedalo. Ale vzápětí jsme zvážněli a pán mi už mnohem smutněji říkal, že to vypadá špatně, že to teď čte na internetu a píší mu rodiče z Vietnamu, že se toho taky bojí. Pak jsme si popřáli hodně zdraví a mně ten vtípek s následným zvážněním připadal takový vyrovnaný a milý.
A jak virové věci nabraly na obrátkách a hrnuly se světem, tak tento prodavač byl u nás ve městě jeden z prvních, kdo si nasadil roušku a úplně první, kdo si koupil a namontoval před pokladnu vysoký plexisklový kryt, k němuž mi podával vysvětlení, že to opatření sice nebylo zrovna levné, ale že teď on chrání nás i sebe.
Dneska se shodou okolností chystám na zeleninový nákup. Netuším, jestli dojde i na smích, ale nabeton vím, že mi můj vtipný Vietnamec u pokladny řekne: „A banány nechcete?“
P.S. Omluvte, že jsem prodavačovu nedokonalou češtinu napsala tak, jak byla řečena. Nikomu se tím v žádném případě nevysmívám, jen je to tak, jak to bylo řečeno, autentičtější a mnohem roztomilejší.
