Nevěříte? Cha, to byste tam se mnou museli být. Podprsenku už si sice zapnu, ale rozpaky mi v hlavě chvíli zůstanou.
Diagnózu zamrzlé rameno jsem neznala. Až silná bolest, která postupně paralyzovala moje pohybové možnosti, tedy hlavně jsem si vůbec nemohla zapnout podprsenku, ani navléknout ruku do popruhu batohu a hodit si ho na záda, mě přivedla k naší milé obvodní lékařce. V tu dobu už jsem byla bolestí vyloženě mučená a ruka mi neposkytovala skoro žádné služby. Paní doktorka mě důkladně prohlédla, diagnostikovala a odeslala na ortopedii.
Ale to víte, čekací doby jsou neúprosné. I když sestřička projevila pochopení pro můj akutní problém, přece jen mi nemohla dát termín ihned. A tak jsem skoro tři týdny nosila ruku v šátku uvázaném kolem krku. Hýčkala jsem si ji u těla jako novorozence, až nadešel kýžený den. Ortopedický lékař si prohlédl rentgenový snímek a potěšil mě informací, že nemám artrózu. Pak mě sestřička požádala, abych obnažila horní část těla a odložila vše až na podprsenku. Chvilku jsem si myslela, že doktor bude chtít pozorovat, jak si ji nemůžu zapnout, aby vyhodnotil omezený rozsah mého pohybu. Ale on si o tom, co vše mi ruka neumožňuje, nechal jen vyprávět, zatímco mi rameno jemně prohmatával, jako by ho chlácholil, až mi najednou lstivě zmáčkl jedno místo a já jsem vydala hlasitý naříkavý zvuk. Sestřička se rozzářila a řekla: „To jsme to trefili, co?“
A tak jsem do zamrzlého ramene dostala injekci a byla jsem upozorněna, že se mi po ní bolest může zhoršit, je možné, že třetí den i výrazně, ale pak nastane úleva. A za tři týdny mám přijít na kontrolu.
Už za pár dní jsem injekci velebila. Ta úleva byla úžasná. Tedy nejen úleva od kruté bolesti, ale i úleva mých bližních. Už jsem nemusela pronásledovat členy rodiny, aby mi zapínali spodní prádlo, ani kolegyni v knihovně, aby mi nahodila na záda batůžek. A dnešek byl dnem mé ortopedické kontroly. Připravila jsem si šedesát korun na autobus a nebyla jsem nadšená z toho, že kontrolu mám zrovna v den, kdy to autobusu pod koly podkluzuje, kdy hned za městem padla mlha jako bílá opona a skoro nebylo poznat, co je silnice a co zasněžené pole. Cesta to prostě nebyla moc příjemná, ale těšila jsem se, že lékař bude rád, že jsem se vylepšila a bude možno v léčení postoupit k rehabilitaci, jak mi minule naznačil. Ale minule není dnes, protože dnes jsem si u ortopeda připadala jako Vlasta Burian ve filmu „U pokladny stál“, když ho vyšetřoval doktor Bruner v podání Jaroslava Marvana. Zkusím vám tu scénku připomenout. Vlasta Burian se doktora Brunera ptá, jestli se má svléknout a ten odpovídá: „Ale ne, to je zbytečné, pane kolego. Prosím, pánové, to je klasický příklad vleklého zánětu sedacího nervu, evidentní ischias, každý to musí na první pohled poznat.“
A jak to bylo dneska se mnou? Lidi zlatý, já jsem byla za dvě minuty z ordinace venku a lidi v čekárně mě málem provázeli potleskem, že jsem u doktora nezdržovala. Když jsem totiž lékaři oznámila, že ruka už slouží, sice nějaká omezení a drobné bolesti tam ještě jsou, ale rozhodně je to lepší, čekala jsem, že dostanu pokyn, abych si odložila zimní svetr, aby mi doktor mohl rameno zkontrolovat, leč ten na mě jen koukl od počítače a řekl, abych upažila. A tak jsem v tom huňatém svetru upažila. Lékař řekl, že jsem vyléčená, a kdyby se mi to vrátilo, mám se k němu objednat. Na můj dotaz ohledně případné rehabilitace jen zavrtěl hlavou a podotkl: „Cvičte si doma. Nashledanou.“
A já jsem se projevila jako zbabělec, protože jsem hrozně moc chtěla říct, že to jsem nemusela jezdit osobně, mohli jsme si zatelefonovat, já bych řekla, že můžu upažit a ušetřila bych si šedesát korun za autobus a tři hodiny času. Ale neřekla jsem nic. Mám totiž doktory v úctě. Jen si nejsem jistá, jestli i oni mě. Protože se mi cestou domů v hlavě promítala scénka, kdy Vlasta Burian panu Marvanovi odpovídá: „Jenom mě mrzí, že jsem sem vůbec jezdil, já jsem vám mohl poslat kalhoty poštou a stačilo to.“ A já jsem se díky tomu usmívala a usmívám se ještě teď.
P.S. Ačkoli...jestli si tohle můj ortoped přečte, tak je možné, že mi příště už nepředepíše ani křenovou placku
