Málokdo je přítelem rozhazování peněz, zvláště když se jedná o finance naše vlastní. Jako když například chtěli před osmi lety íránští vydavatelé ušetřit a nechali vytisknout korán v Číně. Prodělali.
Asi málokdo z nás je přítelem rozhazování peněz, zvláště když se jedná o finance naše vlastní. Pokud si vyhazuje z kopýtka někdo jiný, můžeme se leda tak pozastavit nad tím, jaký je marnotratník. No jen si vzpomeňte, jak jste se divili, když si v pátek sousedka kupovala za plnou cenu hned tři syrečky na strouhání, zatímco v samoobsluze na rohu je měli v akci o pětikačku levnější. Jsou však případy, kdy se chcete zachovat hospodárně, ale snad nemáte svůj den, či co…
Jako když chtěli před osmi lety íránští vydavatelé ušetřit a nechali vytisknout korán v Číně. Prodělali. Posvátná kniha se jim z tiskárny vrátila plná překlepů, takže uvažovali o zákazu jejího prodeje a novém tisku v tiskárně místní, sice dražší, ale se spolehlivější korekturou. Jestli to tak dopadlo, to už si bohužel nevybavím.
Nebo jako čerstvá penzistka, kamarádka Eva, když doma vloni objevila předpis na “levný ořechový dort“, jehož receptura pocházela už od její babičky. Tradovalo se, jak je dobrý a levný. Nedává se do něj žádný tuk a vejce jen tři. Však jen proto si ho babička mohla dovolit péct i za války. Před Velikonoci viděla Eva v akci balíček za 80,- Kč s marcipánovou hmotou a napadlo ji, že upeče vnoučatům velikonoční dort a korpus udělá podle babiččina receptu. Určitě v tom viděla takové generační propojení napříč časem. Rozhodla se však, že když už nemusíme snášet válečné útrapy, tak levný dortík dětem přece jen trochu vylepší.
„Potáhnu ho tou marcipánovou hmotou a nějak ho velikonočně ozdobím. Například přikoupím velikonoční marcipánové figurky jako kuřátko, slepičku, zajíčka či ovečku, těch jsou vždycky plné obchody,“ plánovala vesele. Zádrhel vznikl, když těsně před svátky nikde v Praze - na trase, kterou procházela cestou na vlak - na marcipánové velikonoční figurky nenarazila. Už si skoro zoufala, když se na ni štěstí usmálo až v malé, nenápadné cukrárně, kde koupila poslední marcipánová zvířátka. Konkrétně dvě kočky a krtka. Utratila za ně 105,- Kč. Doma upekla levný korpus. Vypadal dobře, jen Evě připadal nízký a trochu suchý. Ušlehala tedy krém. Vrazila do něj celé máslo za 65,- korun a štědrou dávku kvalitního kakaa. Dort pak rozkrojila, namazala a potáhla marcipánem. Nějaký krém ještě zbyl a taky marcipánová hmota. Přece to nevyhodí. Zkoušela různé tvary, ale jediné, co jí šlo vymodelovat tak, aby strávník figurku identifikoval, byl sněhulák. Materiál vystačil na 4 kousky. Místo hrnce na hlavu každému nasadila půlku lískového oříšku. Protože se zdobením nemá žádné zkušenosti, troufla si ze zbytku krému jen na takové ty klasické stříkané hnědé bobečky.
Vznikl tedy dort, který sice nebyl levný a už vůbec ne velikonoční, ale byl to JEJÍ dort (módní kritik by prý asi řekl „dort s názorem“). Eva ho pojmenovala: „Krtek, kočky a sněhuláci se ohřívají mezi pařezy u ohníčku“. Nakonec i dobře chutnal a hlavně, dětem se líbil. Sice namítaly, zda není divné, že se sněhuláci hřejí u ohníčku, ale kamarádka jim řekla, že i sněhulákům může být zima. A vnouček Honzík se do dortového výjevu tak vžil, že když při krájení spadl jeden z hnědých ozdobných bobků, tak starostlivě volal:„Babi, upadlo ti to dřevo!“
Co dodat? Snad jen to, že šetrnost je sice užitečná, ale tolik radosti, co utrácení, nám málokdy způsobí. A co originálního se chystáte na svátky péct vy?
