Nepochybuji, že taky máte nějaký svůj malý, neškodný rituál, který činí váš všední den zářivějším. Někdo přijde domů z práce, svalí se do křesla...
Nepochybuji, že taky máte nějaký svůj malý, neškodný, obyčejný rituál, který činí váš všední den zářivějším. Někdo třeba přijde domů z práce, svalí se do křesla a jen tak bez myšlenek kouká před sebe tak dlouho, dokud nenabere odvahu do další fáze dne. Někdo nenabere nic, ale příjemně si poklimbá.
Můj kamarád Michal si udělal tradici z jednoho náhodného zvolání, kterého se jednou dopustil po nějakém těžkém pracovním vypětí. Nějak se mu to zalíbilo, a když nám svůj příchod domů líčil, tak říkával, že dokud si to nevyzkoušíme, nepochopíme, jaká úleva to je. Bydleli u rodičů jeho ženy a Michal při návratu z práce na prahu rodinného domu vždycky s ulehčením doslova zařval: „Zas jeden den v pr....“, no to víte, že v prvosence ne. Což o to, rituál to nebyl špatný, jenže Michal ho ze zvyku aplikoval na chodbě domu i první den po přestěhování do bytovky. Říkal, že si to vůbec neuvědomil, prostě z něj pěkně hlasitě vylítlo to co vždycky a jejich sousedka, která zrovna vycházela z protějšího bytu, zase honem šokovaně zacouvala. Uklidňovala jsem tenkrát Michala, že nebyla vyděšena jen obsahem jeho zvolání, ale prostě situací samotnou, že by dle mého mínění v útrobách bytu zmizela, i kdyby nový soused hlasitě recitoval Nerudovu Ukolébavku vánoční.
No a já? Však už to víte. Kdo mě občas, nebo raději pravidelně čte, tak postřehl, že knížky a kafe, to je moje. Ale nesmí to člověku přerůst přes hlavu. Například včera jsem hodlala strávit kousíček polední přestávky za knihovnou. Když je krásně, oželím oběd, odnesu si tam na sluníčko židličku, knížku a trochu kafe. A na čerstvém vzduchu s pohledem na zelený trávník a košaté stromy si užiju svoji chvilku. Celodenní směna v knihovně od 7 do 17 hodin člověku moc kyslíku nepřidá. No a jak jsem se té polední přestávky s kávou a knížkou nemohla dočkat, tak se cestou kolem stolu kolegyně Lenky slyším nadšeně pronést:„Já už se, Leni, tak těším, až si venku přečtu kafe.“ No, stalo se. Jak říkám, nesmí to člověku přerůst přes hlavu. Hlavně abych se příště nebála, že se pobryndám knížkou, protože to už by stálo za Michalovo zařvání.
