Dnes máme v kině vyhřívaná sedátka, na klíně půl kila občerstvení a na plátně buď nějaký nízkorozpočtový snímek, nebo slizké monstrum cenící uši, nebo čím to vlastně ty galaktické příšery koušou. A považte, děti se u toho nudí.
Byli jste v poslední době v kině? Přivítala bych, kdyby vaše odpověď byla záporná, protože mám nachystaný moc pěkný odstaveček popisu, co diváky v kinosále čeká, a nechci vás o něj ochudit. Zvláště ty lajdácké návštěvníky, kteří kinematografii podpořili naposledy, když měla premiéru Pytlákova schovanka. Pro vás cesta za multikinovou kulturou může bez předběžné průpravy znamenat totéž, jako když Kája Mařík půjde poprvé nakupovat kvasnice do supermarketu. Než dnes hlavní hrdina zmasakruje pár kolemjdoucích teroristů, vylokáte v kině putýnku coca coly a podestelete se slanou kukuřicí z kornoutu, za kterým jsou desetiletému dítěti vidět jen odstávající uši. To není kultura podle mého gusta. A jestli se to někomu líbí, proč si nezajde na gáblík někam, kde ho nebude rušit filmové představení?
Vím, co chybí multikinům. Je to lidský faktor. Víte například, jak se jmenuje ten člověk, co vám dneska promítá? Vidíte, a já jsem měla ještě to štěstí, že jsem seděla v kině, kde paní pokladní a promítače znali osobně i přespolní. Tenkrát se do kin po letech vrátily kdysi populární Mayovky a zažívaly novou diváckou slávu. Takže když vešlo ve známost, že ve vedlejší obci promítají Poklad na stříbrném jezeře, domluvili jsme se s přáteli, že tam zavítáme.
Hned při příchodu nás překvapilo, že vstupenky nejsou číslovány. Pokladní nás instruovala, že místa k sezení si musíme, cituji: Urvat sami. V sále to žilo. Lidé se překřikovali, strkali a dávali si vzájemné rady, kam má kdo jít. Ne vždy to znamenalo sedadlo a řadu. Když se setmělo a rozruch pozvolna uhasínal, ozval se z promítací kabiny hlasitý pokyn směřující někam do obecenstva: „Gavenda, dřepni si už a nezdržuj!“ Plni očekávání jsme se zavrtali hlouběji do sedadel, když nám začalo být divné, že příběh je nejen bez úvodních titulků a působivé melodie, ale že začíná nelogicky uprostřed a Vinnetou již cválá kolem Stříbrného jezera.
„Hadrava, to snad není možný, dal jsi tam druhý kotouč!“ zařval někdo za námi a sál se nespokojeně rozzurčel. „To je tenhle měsíc už potřetí,“ konstatoval další domorodec. Zatímco na plátně byli nebozí zajatci přivazováni ke stromu tlustými lany, ozývalo se ze všech stran: „To je marný, Hadrava je už v hospodě, skočte tam někdo pro něj!“
Několik dobrovolníků opustilo sál. Jeden z nich se po chvíli vrátil, aby nás informoval, že promítač má už jednu desítku v sobě, ale než mu roztočí druhou, tak nám to přijde vyhandlovat. Mezitím si odskočila paní, která seděla vedle kamaráda, zavrtět těstem na koláče. Alespoň o tom informovala jinou hospodyni, sedící o tři řady výš. Když už byla mezi dveřmi, kamarádka jí hlasitě radila přes hlavu pána, který seděl v mysliveckém klobouku: „Růžo, dej to dál od kamen, nebo ti to přijde naproti.“ Moc se nám to domácké prostředí zamlouvalo. Ledva Hadrava vyměnil pásky, mohlo se začít znovu. Ale paní pokladní ještě volala do zadních řad na nějakého Holotu, aby honem přiložil do kamen a trochu to proroštoval, nebo tu všichni nastydneme. Nám zima rozhodně nebyla. Tolik zábavy jsme ani neočekávali. Skoro nás mrzelo, že filmové plátno opět ožilo dobou, kdy kolty visely proklatě nízko a charaktery hrdinů neúplatně vysoko.
„Uáááá,“ zařval po deseti minutách můj asi tak dvacetiletý soused a mlátil se dlaní přes pusu, ve snaze rozvibrovat svoji verzi indiánského pokřiku. Strašně jsem se lekla. Bylo to ve chvíli, kdy bandité obléhali ranč a ztichlé kino čekalo, až indiánský náčelník přicválá s rudými bratry osadníkům na pomoc. Chasník si zřejmě oddychl, že přijeli včas a dal průchod svojí radosti.
„Jestli mi ještě jednou nenecháš pod lavičkou klíče, tak tě nepustím na školu v přírodě,“ vyhrožoval náčelník Utahů Vinnetouovi. Tedy alespoň tak to asi na pět vteřin vyznělo, protože rozdurděný pán v montérkách, který hrozil od vchodu někam mezi místní omladinu v zadní části sálu, hovořil naprosto synchronně s hlavními hrdiny na plátně.
„Nedáte si hašlerku?“ zachrastila mi nějaká paní sáčkem u ucha? Než jsem stačila zareagovat, požádala mě dobrosrdečně, abych pytlík nechala kolovat. Asi čtvrt hodiny před závěrem se nějaká zbožná paní v první řadě začala náhle vroucně modlit, aby film skončil před devatenáctou hodinou, protože to zde prý obyčejně vypadává elektrika a museli bychom to přijít dokoukat v sobotu dopoledne.
Tak co? Už mi aspoň trošku závidíte? Zaručuji vám, že při takovém promítání byste se rozjařili mnohem víc než v multikinech, kde všechno šlape jako na drátkách. Je mi trochu smutno, když pomyslím, že dneska se mladí s poctivou zemitou zábavou nesetkají. Vše je takové instantní, předpřipravené a někdy i předžité. Mají v kině vyhřívaná sedátka, na klíně půl kila občerstvení a na plátně buď nějaký zádumčivý nízkorozpočtový snímek, či v lepším případě slizké monstrum cenící uši, nebo čím to vlastně ty galaktické příšery koušou. A považte, děti se u toho nudí.
Ale já vím, co by to chtělo. Pár spravedlivě rozhořčených indiánů ke koukání, do každé řady jednu babu, co umí zadělat na buchty a do promítací kabinky Hadravu.
