Přiznávám, že nerada vstupuji do místnosti plné lidí jako poslední, snad bych radši před vojenskou ubytovnou věšela na šňůru svoje spodní prádlo.
Otázku, jestli mohou psát ženy aforismy, jsem před časem dostala od novináře, který evidentně hodlal náš rozhovor založit na faktu, že jsem jedna z mála žen, které se u nás na psaní aforismů specializují. Ani netušil, jak si naběhl. Já podobný typ otázek totiž nemám ráda. A to, že jsem aforistkou, nepovažuji ani za svoji výhodu, ani za trest boží. Vím, nikdo mi neodpáře, že v literární minulosti i současnosti je skutečně jen málo ženských literátek, které se aforismy zabývají, ale když já jsem je vždy chtěla jen dobře psát a opravdu si nevzpomínám ani na jeden okamžik, v němž bych pocítila touhu, aby mě jednou nějaký žurnalista pasoval na aforistickou Valentinu Těreškovovou. Když dnes toto téma někdo nahodí, vtírá se mi neodbytná myšlenka, jestli se tazatel nedomnívá, že jsem ve svých začátcích měla navštívit nějakou literární instituci, předložit občanský průkaz, ukázat na kolonku, kde je úředně doloženo, že jsem ženou, a dovolit se, jestli tento nejmenší literární útvar můžu psát.
No dobrá, jsou chvíle, kdy je to příjemné. Jako třeba, když mi vyslovil uznání mistr oboru, básník Jiří Žáček. Samozřejmě, že jsem byla štěstím bez sebe. Ale jsem toho názoru, že můj stav blaženosti se odvíjel toliko od dobrého pocitu každého autora, že ta pěkná slova o jeho tvorbě říká spisovatel, kterého si léta váží a nemělo to nic společného s tím, že nosím podprsenku. Úplně stejně by se v tu chvíli cítil i – co já vím – třeba nějaký Toník Kvasnička, když by mu složil poklonu český básník, který se dostal do čítanek. Jistě chápete, že pro mě je podstatné, aby moje aforismy za něco stály, aby se lidem líbily, aby si proto kupovaly moje knížky... a nikoli to, že jsem nevědomky pronikla na ryze mužskou polovinu literárního hřiště. A jestli je to pánům kolegům příjemné či ne, mě na mou duši nikdy nenapadlo zjišťovat.
Ačkoli... moc dobře si dodnes vzpomínám na svoji první účast na redakční poradě kdysi slavného humoristického časopisu Nový Dikobraz. V té době jsem již věděla, že jsem obstála. Moje aforismy se zamlouvaly nejen vedení redakce, ale hlavně čtenářům. A protože neskrblili pochvalnými ohlasy, byla jsem zařazena mezi kmenové autory, kteří se těší privilegiu publikovat v každém čísle. To mě zavazovalo a psala jsem jak mourovatá. Dnes vím, že to byla nejlepší škola, jaké se mi mohlo dostat.
Když jsem pak jednoho dne dostala pozvánku na redakční setkání, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám pozvání přijmout a do Prahy vyrazit. Vždyť v redakci nikoho osobně neznám. Hlavou se mi míhala jména národem oblíbených kreslířů, které na poradě potkám: Vladimír Renčín, Petr Urban, Miloslav Švandrlík, Vladimír Jiránek, Pavel Kantorek, Michal Hrdý... Bože, co já tam mezi těmi všemi slavnými lidmi budu dělat? Dosavadní komunikace s redakcí probíhala písemně a telefonicky. Už vidím, jak sídlo časopisu nebudu moct najít, jak bloudím ulicemi tak dlouho, až porada začne beze mě a já pak zažiju to, co opravdu nemám ráda – sólový příchod, kdy se oči všech zvednou a začnou po vás rejdit. Bože můj, jak já se styděla. Tolik mi na dobrém dojmu záleželo. Kdybych dostala na vybranou, snad bych radši před vojenskou ubytovnou věšela na šňůru svoje spodní prádlo.
Nakonec jsem všechny obavy hodila za hlavu a v pohodě jsem stihla polední vlak. Potud to bylo dobré. Ale následně se vše odehrálo zhruba tak, jak mi doma vizualizovala katastrofická představivost. Nemohla jsem sídlo redakce najít, trochu jsem bloudila, přišla jsem ve chvíli, kdy porada už začínala... a zvedlo se ke mně třicet párů mužských očí...
A teď mě napadla taková kulišárna. Já vám nabídnu ochutnávku několika mých aforismů z té doby a příhodu dopovím příště, jo?
„Upřímné lichotky musíme trousit jako kapičky značkového parfému, vše ostatní je šplouchání v laciné kolínské.“
„Jen skutečný hlupák se nenudí nikde, hlupák předstírající inteligenci se nudí všude; ostatní se nudí úměrně počtu přítomných hlupáků.“
„Stárnutí nepřichází ve chvíli, kdy se naši potomci přestanou chovat jako děti, ale když začnou uvažovat jako dědici.“
"Make-upem, pudrem, korektorem, řasenkou, očními stíny a rtěnkou lze ženě po čtyřicítce vrátit sebevědomí. Odličovačem podobu.“
„Když optimista vidí svatozář, pesimista pod ní hledá čertovská kopýtka... a realista je tam najde.“
„Kynologická rada, že vašeho psa nejlépe potrestáte stočenými novinami je nesmysl, neboť zprávy, které v nich vyděsily vás, se psem zpravidla ani nehnou.“
