Paralen bych nejradši rituálně upálila. Konečně mi něco jiného dokáže snížit horečku. Jsem po tolika horečnatých dnech tak vyčerpaná, že mě bolí i myslet.
Naposledy jsem byla za jízdu na invalidním vozíku vděčná, když jsem měla zlomený nárt. Teď mám končetiny v pořádku, ale jsem tak unavená, že bych tu trasu na rentgen po svých fakt nedošla. Když mě pak sestřička vyklopí zpět na lůžko a znovu mě přišpendlí k infuzi, zkroutím se do prenatální polohy a vyčerpáním začnu klimbat. Po chvíli mě přijde zkontrolovat můj mladý lékař a informuje mě, že každou chvíli bude mít kompletní výsledky krevní i rentgenové. Pomyslím si, a chudák malej, copak mu asi je? A proč mi hlásí, že mu přijdou jeho výsledky, když já čekám na svoje. Ale je to jen vteřinový výpadek, horečka je dezorientační záležitost, další chvíle mě už vrátí do reality.
„Tak vysoké CRP je potvrzeno, máte 138,9,“ hlásí mi za nějakých dalších pár minut doktor. Pak mi vysvětluje několik dalších krevních výsledků, které nejsou v normě a taky nutnost nasadit antibiotika. Protější zástěna se trochu odhrnula, a tak vidím spolupacienta, jak sedí na lůžku a s chutí baští namazaný chleba. Připadá mi jako drvoštěp po těžké práci. Pohled na jídlo mi zhoupne žaludek a já musím upozornit svého lékaře na nesnášenlivost antibiotik, kterou trpím. Vybrat pro mě vhodná, s nimiž by se můj žaludek nerozloučil hned po první dávce, nám pak dá zabrat. A už je tu výsledek rentgenů. Tak prý silný zánět nosních dutin je momentálně mým největším nepřítelem. Bože můj, proto mám soustavný pocit, že mi někdo nasadil potápěčské brýle menších rozměrů a jejich okraje mě tlačí nad očima, pod očima, na nose… A taky to, co smrkám, není rýma, ale spíš připomínka toho, co předchází vepřovým hodům, když se k pašíkovi dostaví řezník a začne konat.
Doktor má pro mě i dobrou zprávu. Pustí mě domů. Ale kdyby cokoli, mám se hned vrátit nebo si zavolat pohotovost. Proti horečce mi s sebou dává novalgin, paralen už nebrat. Lidi zlatý, novalgin se stane na dalších pár dní mým požehnáním. Zaplaťpámbu za něj. Paralen bych nejradši rituálně upálila. Konečně mi něco dokáže snížit horečku. Jsem po tolika horečnatých dnech tak vyčerpaná, že mě bolí i myslet.
Sestřenice Janička mě dopraví domů. Zničila jsem jí volný den po noční směně. Kdepak by mě ráno napadlo, že strávím v nemocnici celý den a ona na mě bude muset čekat. Doma rozbalím zprávu z nemocnice, přečtu první větu a po dlouhé době se rozesměju, co mi plíce dovolí. První věta totiž začíná přesně takto: „Pacientka do nemocnice přivezena svojí dcerou.“ Cha, tady je to černé na bílém, nejsem bezdětná, mám dceru. A tohle je úřední dokument. To není jen ústní zmínka zdravotní sestry. Musím to Janičce zavolat, ta bude mít radost, jak mladě vypadá. Byť nás dělí jen 8 let, v nemocnici ji kolektivně považují za mého potomka. Že já tím pádem vypadám opačně, tak to teď radši neřeším, jsem ráda, že se sesunu do postele a snažím se ukočírovat vibrování celého těla. Naposledy jsem takhle vibrovala, když mě na abiturientském srazu spolužačka učila tančit salsu. Dneska by mě na parket nikdo nedostal, košem by dostal i Harapes.
