Až mi zase někdo řekne, že je covid neškodná chřipečka – tedy pokud ten strašák na lidi vůbec existuje – tak mu budu muset dát pěstí do nosu.
Milí čtenáři mých blogů. Děkuji Vám za spoustu starostlivých dotazů na téma: proč jsem se teď na jaře autorsky odmlčela. Kolegyně blogerka a kamarádka Jitka Štanclová mě včera pobídla, abych o tom něco napsala a uveřejnila to. Tak jsem zde a snad Vás to moje povídání nebude nudit.
DEN PRVNÍ 15. BŘEZEN:
Včera byl báječný den, první den, kdy lidi odhodili povinné škrabošky. Do naší samoobsluhy se od rána hrnuly nahé, veselé obličeje, bylo to po té době zvláštní, hezké. U nás v knihovně zákazníci taky dělali obličejový striptýz a se svobodným obličejem si svobodně vybírali něco ke čtení. V podvečer jsme s kolegyní předávaly odměny nejlepším čtenářům za loňský rok. Bylo to úžasné. Dneska přišla školní družina na hodinový program. Děti byly šikovné, krásně se mi s nimi pracovalo a soutěžilo.
Večer mě začalo divně škrábat v krku, taky nosní dutiny se chovaly nějak podezřele, tak jako ucpaně.
DEN DRUHÝ:
Ráno se budím s drkotáním zubů. Nezdál se mi strašidelný sen, je to horečkou. V koupelně kouknu do zrcadla. Bože, kdo to na mě hledí? Vypadám, že bych takhle mohla pózovat na fotku do policejního archivu. Tyhle barevné kruhy pod očima neznám. Zlomí mě prudký nápor kašle a z nosu mám vodotrysk. Znejistilo mě, že cesta z koupelny do postele je mnohem delší, než byla, když jsem se do koupelny před chvílí vydala. Bože můj, snad to do zítra vyležím, říkám si, vždyť mám naplánováno takových povinností... Já jsem ale byla naivní blbec.
DEN DALŠÍ
Můj plán byl tedy takový, že si na pár dní lehnu, trochu se zpotím, popiju něco čaje s citronem, dočtu detektivku a důkladně se vyspím. Jenže v pátek už sotva mluvím, rýmu ze sebe nevypuzuji kýcháním, ale detonacemi a dýchání je stále divnější, namáhavější. Začínám z té lumpárny podezírat covid, ale věřit se mi nechce. Vždyť covid už není, tedy statistiky říkají, že už tu skoro není. Dva roky mu vzdoruju a teď, když si balí kufry, bych ho začala zdržovat a hostit? No to určitě. Došourám se do lékárničky pro antigenní test. Je to ten šťourací do nosu. Nevěřícně zírám na dvě čárky. Dva roky si dělám antigenní testy do práce a víc než jednu čárku, jsem nikdy neviděla. Ta druhá mi přišla jako yetti nebo paní Colombová. Taky tuším jejich existenci, ale nikdy se mi neukázali. No, nebudu plašit, slyšela jsem nespočet historek, kdy si někdo udělal doma antigen, byl pozitivní a PCR test pak jeho obavy rozprášil, protože byl negativní. Ale hodit za hlavu to nemůžu.
V sobotu mě veze kamarád na PCR test do Kralup. Slyšela jsem, že tam dělají testy kloktací, což je mnohem příjemnější než putování nosem. Paní u okýnka při vyplňování náležitostí náhle zpozorní a povídá: „Já slyším nosohltan, vy máte potíže nebo jen potřebujete potvrzení kvůli nějaké akci či dovolené?“ Přiznávám potíže a jsem vyslána k okýnku, ze kterého vyběhne ruka a zarejdí mi v nose. Tedy ta ruka drží tyčinku s tamponem a tím výtěr provádí, bez této propriety by to bylo divné. Ještě ten den mi píšou, že jsem skutečně pozitivní.
Po neděli si vše potřebné vyřídím s naší lékařkou telefonicky, popíši jí svůj takový spíš jako náročnější virový stav, ale nic, co by mi dělalo starosti. Až do středy furt spím, potím se, prostě normálně marodím a kamarádkám do telefonu říkám, že příjemné to věru není, ale takový průběh se dá vydržet.
Ve středu večer si se mnou covid nepěkně pohraje. Udělalo se mi takřka dobře. Vstoupilo do mě něco elánu, i televizi jsem začala vnímat, no sláva, už to bude dobré. Volám kolegyni, že to vypadá, že se po víkendu vrátím do práce. Jupííí!
Jenže čtvrteční ráno mě probudilo naprosto zdecimovanou. Horečka 39,4, neskutečná bolest celého těla, hlavy, ale bohužel i pokožky celého těla. Namáhavé nejen dýchání, ale i otevírání očí. A pak mnou začnou otřásat poryvy kašle. Naprosto neukočírovatelné dávivé poryvy. Každý takový záchvat se mi zdá nekonečný a je zakončený úporným zvracením. No to mi chybělo ke štěstí. Co to má jako být? Bože, jsem to já ale smolařka. Ještě že nejsem chlap, určitě by mě začala zlobit i prostata.
Pokračování příště...
