Co se dá dělat. Nelenila jsem, popadla tašku na kolečkách a vyrazila do jediného místního nákupního zdroje pro zásoby.
Člověk nechce vyvolávat paniku, nechce situaci ani bagatelizovat, prostě by si rád vyšlapal takovou tu střední pěšinku. Já alespoň ano. Ale posledních 14 dní jsem neměla na viry ani pomyšlení. Měla jsem totiž v nemocnici tatínka. Je mu 86 let, ale je to velice čilý, veselý, pohotový a inteligentní pán s hlavou plnou černých vlasů, takže mu většina lidí tipuje nejmíň o 10 let nižší věk, což ho těší, který muž by chtěl vypadat staře, že? Tatínek je celoživotní altruista, má rád lidi, ke každému je vstřícný, vždy rád nabízel pomocnou ruku a s jemu vlastním humorem nabízenou pomoc uskutečňoval. Jenže se stalo, že nesl v náručí pytel s tříděným odpadem, přehlídl první schod a už to bylo. Osud si zřejmě přál, aby pointa zněla: zlomený krční obratel.
A tak jsem každý den jezdila do nemocnice, vozila tátovi dobrou náladu, vitamíny, nápoje, časopisy, knížky o přírodě a sem tam něco dobrého se šlehačkou. To víte, než to všechno oběhnete, poskládáte, doklušete na autobus, vyšlapete kopec, na kterém nemocnice stojí, dodáte optimismus nejen otci, ale i jeho čtyřem spolupacientům na pokoji (kde má člověk pořád ty veselé historky brát, zvláště když máte duši úplně skrčenou starostí o blízkého člověka a nesmíte to dát najevo?), pak úprk přes celé město na zpáteční autobus, výšlap k domovu, vyvenčit psa…
Zkrátka, když tatínka na konci týdne propustili do domácího léčení a obhlídla jsem domácnost svoji i mých rodičů, zjistila jsem, že nám postupně došlo vše důležité. Nemáme balenou vodu, ani trochu rýže, z těstovin zhruba tři tyčinky špaget, vajíčka, došla mrkev, ale taky celer, petržel, pórek, hořčice, máslo, mléko. Co se dá dělat. Nelenila jsem, popadla tašku na kolečkách a vyrazila do jediného místního nákupního zdroje. Samoobsluha Jednoty byla zásobená dobře, k dispozici vše, co hrdlo ráčí, ale já jsem si uvědomila, že nakupovat nemůžu. Rozhodně ne v tom rozsahu, jak by bylo pro dvě domácnosti potřeba. Když si tohle všechno naložím do nákupního koše, tak nutně budu vypadat jako koronavirová panikářka a ostatní nakupující mě odsoudí. Těším se pověsti celkem rozumného člověka a ta by teď kvůli nákaze měla přijít k úhoně? Může jinak důvěryhodná knihovnice nadměrným nákupem začít vyvolávat mezi spoluobčany nežádoucí paniku?
Mám jen dvě možnosti. Nakoupím tak, jak potřebuji, ale budu nutně vypadat jako samozásobitelský hamoun, který věří i hoaxům o invazi přítulných predátorů. Nebo nakoupím jen něco a pak budeme doma sice zdravě chroustat mrkev, ale nebudeme ji mít čím zapít.
A víte co? Nechám na vás, jak si myslíte, že jsem se zachovala. Jisté je jen jedno. Tatínek má i po prožitém traumatu stále vlasy černé jako uhel, ale já jsem poslední dny začala pozvolna docela slušně šedivět.
P.S. Jo tak, vy jste si všimli nadpisu, tak to už pointu znáte. :-)
