Při pročítání programů našich televizních stanic jsem si vzpomněla na vtipný výrok herce Jiřího Sováka. Na anketní otázku „Co je to televize?“, odpověděl: „Televize? To je, jako když čumíte z okna a von furt nikdo nejde!"
Napadá mě, že červenec a srpen zkrátka ordinují odpovědným televizním pracovníkům otevřít dokořán skříně, vyklepat obnošené programové šatstvo a nutit diváky, aby si ty vysloužilé modely každý den zkoušeli. Že při tom na ně občas vyletí i nějaký ten mol, to už patří k věci. Jsi skalní televizní divák? Fajn, tak my se na tebe teď dva měsíce vykašleme a tvoji seriálovou radost ti sebereme. Však když nebudeš mít to svoje oblíbené, ještě si rád vyzkoušíš nějaký ten omšelý hubertus z fundusu a nám sledovanost zase tak moc neklesne.
Nemluvím teď tak úplně sama za sebe. Jsem sice televizní divák, ale k hodnotnému využití volného času využívám s chutí i jiné zdroje zábavy. A občasná repríza vydařené televizní inscenace či jiného pořadu mi sem tam může přijít k chuti, ať je to proto, že se mi napoprvé zalíbila, nebo jsem její premiéru z nějakého důvodu propásla. Ale co ty tisíce lidí, kterým je televizní vysílání, když ne přímo jediným, tak určitě hodně důležitým každodenním společníkem? Jsou to většinou ti, pro něž je ze zdravotních, věkových, finančních či jiných důvodů nemožné jezdit na dovolenou a prázdninové dny pro ně nijak nevybočují z řady dnů ostatních. A ty pak televize důmyslně trestají. Necestuješ? Negriluješ? Neflámuješ? Tak tu máš stokrát omletým programovým karabáčem přes záda.
Co na tom, že právě tito diváci jsou nejvěrnější a hodně početnou skupinou, která před televizní obrazovky usedá spolehlivě a pravidelně bez ohledu na roční dobu? Ti lidé totiž nemají v životě moc na vybranou. To televizní pracovníky ještě nenapadlo, že zaměstnaný, aktivní člověk v produktivním věku na televizi během roku moc času nemá, jestli vůbec nějaký? Že nejde o typického televizního diváka? Většinou jde o lidi, kterým je fuk, co křičela v šedesátém osmém dílu Bernardeta na Josého, a co nového se v Ulici dozvěděl Lumír Nykl o Simoně a Rudolfovi. To znamená, že seriály nejsou jejich prioritou v běžných dnech, natož aby se obávali, že o nějaký ten díl přijdou v čase prázdnin. Ovšem těm, pro které se seriály staly milou, ale hlavně pravidelnou součástí jejich už tak okleštěného života, těm se televize vysmějí.
Jsem vlastníkem lékové karty a ta mi umožňuje různé výhodné bonusy i věrnostní prémie. Hýčká si moji firemní přízeň. Kdyby i do farmacie infiltroval televizní model, dostanu navíc - místo příjemně účinných masážních gelů - tak maximálně nevyžádaný klystýr. Televizní věrnost se zkrátka musí pohlavkovat. Jsi stálým seriálovým divákem? Dobrá, tak ti je na prázdniny všechny pozastavíme. Co na tom, že ti, kdo prázdniny procestují, nebo prostě jen tak televizi ignorují, na ně nevyplýtvají mnoho času ani v jinou roční dobu. Nejsou totiž klasickým televizním divákem. Nemají čas. A pokud už nějakému příběhu propadnou, stejně většinou naštelují záznamové zařízení a seriál si vychutnají, až jim to bude časově vyhovovat.
Televize prý byla vynalezena, aby i analfabeti měli důvod nosit brýle. A tak navrhuji nejen té starší paní, jejíž postesknutí jsem si minulý týden vyslechla, aby si věrný divák trošku zarevoltoval, nepomáhal televiznímu gruntování a koláč sledovanosti nadrobil třeba do moře příjemné četby, povidání s přáteli, poslouchání oblíbené hudby...
Říkáte, že by to na závěr chtělo něco optimistického? Tak prosím. Divák nekonečného televizního seriálu, který vytrvá až do posledního dílu, má jistotu, že se dožil vysokého věku!
