Jak bych vám to... No jsme všichni dospělí, tak snad něco málo pikantního z člověčí anatomie sneseme, ne?
Když jsem před pár dny potkala v nádražní hale sympatickou skupinku malých dětí s batůžky na zádech, začala jsem se rozněžněle usmívat, protože to my holky máme v sobě nějak nastavené, že se při pohledu na lidské drobečky začneme vnitřně rozplývat a dostavuje se pocit vysokého stupně blaženosti. Paní učitelka právě mrňouskům vysvětlovala funkci prodejního automatu na jízdenky a děti vše se zájmem sledovaly. I na spoustu hlasitých otázek došlo.
Pak jsem tu samou sestavu míjela v podchodu k nástupištím. A zase to milé štěbetání, smích, zvídavost a šikovné učitelky, kterým nebylo zatěžko neustále odpovídat a vysvětlovat, ale také průběžně kontrolovat a přepočítávat, jestli je těch mrštných človíčků pořád stejný počet jako na startu výpravy.
Nastoupila jsem do svého vlaku, a jako vždy hned vylovila z kabelky knížku a brýle. Ještě jsem nedočetla ani na konec stránky, když se vagón zaplnil známými hlásky. Ocenila jsem, že učitelky dětem připomínaly, jak si před nástupem do vlaku říkaly o tom, že v něm nepojedou samy a mají být ohleduplné k ostatním cestujícím. A děti se opravdu snažily, takže si dojmy z cesty sdělovaly jen polohlasně. Pán, který si přisedl na protější sedadlo dokonce spokojeně klimbal a já jsem jako mnohem hlasitější vyhodnotila tu paní, co telefonovala nějakému Tónovi, že sehnala ve slevě květák.
A najednou se mi do nového románu Michala Viewegha, který zrovna svému nakladateli v prologu novely filozoficky vysvětloval, že skutečné peklo by bylo, kdyby smrtelně unavená řeka neměla naději, že nakonec dopluje do moře, propracoval dívčí hlásek: „To není pravda, kluci čůraj jinak!“ Ať mi pan Viewegh promine, ale v tu chvíli jsem přestala číst.
„A jak jinak?“ zajímala se další holčička.
A ta lépe informovaná pěkně zřetelně odpověděla: „Nooo… kluci na to mají takovýho pindíka.“
Nevím, jak hlubokým stavem spánku je klimbání, ale pán na protější sedačce v tu chvíli začal chrochtat smíchy úplně stejně jako cestující bdící.
Škoda je, že jsme v tu chvíli už byli všichni na konečné. Taková roztomilá anatomická scénka stmelí kolektiv neznámých cestujících víc než sympatizanty stranický projev jejich lídra. Tak jsem alespoň na cestičce u nádraží zapředla řeč s jednou z učitelek - od ní jsem se dozvěděla, že se jedná o lesní školičku na výletě – a honem si udělala pár fotografií.
Teď se jen modlím, aby čtenářům mého blogu nepřišlo genderově nevyvážené, když se zmiňuji jen o tom, jak to mají kluci. :-)
