Máte ve svém životě něco tak tajuplného či choulostivého, že si přejete, aby to za vašeho života nevyšlo na světlo boží?
Těžko povědět, jaká jednou budou naše poslední přání. Někdo si bude přát, aby si liknavý vnuk dodělal maturitu, další, aby mu pozůstalí nenechali uschnout rajčata a jiný, aby mohl na chvilku spatřit, jak příbuzní protáhnou obličeje, až jim notář přečte jeho závěť.
To autor výroku, který jsem si vypůjčila do nadpisu dnešního blogu, spisovatel Mark Twain, byl originálnější. Tvůrce nesmrtelných příběhů Toma Sawyera a Huckleberryho Finna si přál utajit své paměti na dobu sta let. Tato lhůta před devíti lety vypršela a odborníci i laická veřejnost se začali dohadovat, co zajímavého se vyloupne z rukopisu, který čítá rovných pět tisíc stran.
V dnešní době otevřených informací, sociálních sítí, veřejných projevů a bulvárního svěřování mi bylo záhadou, co tak zapovězeného chtěl spisovatel odtajnit. Originál jeho pamětí uchovává Kalifornská univerzita a někteří experti soudili, že chtěl prostě jen volně mluvit o politice a náboženství, což je po uplynutí celého staletí téma, které už málokoho uvede do tranzu.
Dalším tipem bylo, že se takto chtěl spisovatel uchránit třeba před hněvem přátel, na nichž si zřejmě jeho pověstný ironický jazyk pěkně smlsnul. Podobná útlocitnost dnes již nikoho nepálí. Paměti se vydávají ještě hezky zaživa, aby si autor užil tantiém a soudních procesů s nařknutými osobami. Vždyť co by měl na hřbitově z toho, že švagrové z prvního manželství po přečtení stati o její nekvalitní povaze nechutnají večeře a že jeho bývalý impresário zuřivě máchá na Seychelách sekerou a cupuje dílo na kousky. Nactiutrhovat se má zkrátka hned.
Mark Twain byl ovšem mistr urážek. Prokázal to příkladně na osudu své sekretářky Isabel Van Kleek Lyonové, do níž se na stará kolena bláznivě zamiloval. Když však v roce 1909 známost skončila, označil ji za couru a stěžoval si, že se ho snažila svést. Tento vztah prý popisuje v pamětech na 400 stránkách. Dnes by nám pro toto konstatování stačila krátká esemeska. Slovní bujarost zkrátka uvadá. Ale klasik měl vůbec k ženám nekavalírský vztah. Za mnohé hovoří třeba jeho výrok, který mě hlavně každé ráno v koupelně hodně baví: „Dívá-li se některá žena často do zrcadla, není to ješitnost, ale statečnost.“
Samuel Clemens použil poprvé pseudonymu Mark Twain 3. února 1863. Já jsem se ve škole učila, že to značí bezpečnou hloubku pro říční parník. Byly to dva sáhy, což se hlásilo slovy mark twain. Časem jsem si více oblíbila historku, podle níž Samuel žádal během svých cest od barmanů těmito slovy dvě čárky při objednávce dvou drinků. Teď už vím, že pod tímto pseudonymem psával devadesátiletý kapitán Sellers výborné články o stavu vody na Mississippi a mladičký Samuel neuváženě na tohoto Marka Twaina napsal jedovatou satiru, což se starého pána dotklo natolik, že už pod tímto jménem nikdy nic nezveřejnil. Samuel se za to moc styděl, a tak když se jako začínající novinář dozvěděl o kapitánově smrti, začal používat odložené jméno, aby mu tak vzdával úctu.
Proč se však rozhodl pro stoleté skrývání svých pamětí, to vážně nevím. Před vánočními svátky u nás vyšel jejich druhý díl. Přiznávám, že jsem dosud nečetla ani ten první. Nějak se přání - a nejen těch posledních - bojím. Držím se totiž vlastní zásady: dejme si dobrý pozor na to, co si přejeme, mohlo by se nám to splnit.
