Možná se vám to už taky stalo. Já jsem zatím neměla tu čest, ale když jsem to teď zažila osobně, nemůžu vám to zamlčet, protože příjemné to není.
Pravidelní čtenáři mých blogů si možná vzpomenou, že celé léto prožívám martýrium se zlomeninou nártu. Pro čtenáře nové jen kratičká rekapitulace: na konci května pád, na chirurgii diagnostikována zlomenina páté nártní kosti, 4 týdny nechodící sádra, pak zjištění, že zlomenina nesrostla, 2 týdny stále nechodící, ale prosvícená lampou na hojení zlomenin, další zjištění, že se kost nehojí, přeposlání z chirurgie na ortopedii, kde mi mají voperovat šroubek, zde zjištění, že krom páté nártní kosti mám zlomenou i čtvrtou, takže změna – operace bude, ale místo šroubku dráty a podložky.
Tento týden jsem od 27. května poprvé mohla na nohu stoupnout, dokonce bez ortézy. Přijdu si jako válečný veterán. To víte, nárt je zatuhlý, stále otéká, bolí i chodidlo a nevejdu se ani do sandálů. Tak jsem pomyslela na Meresjeva, zastyděla se, zmobilizovala vůli a koupila si o tři čísla větší kroksky. Padly mi jako ulité.
Primář na ortopedii byl veselý z toho, že se jizvy hojí a předepsal mi rehabilitaci: vířivku a cvičení, aby mi mohl co nejdřív dráty a spol. vyoperovat. Okamžitě jsem se začala těšit, jak si budu na rehabilitaci každý den číst v klidu knížku, zatímco mi bude voda bublavě léčit těžce zkoušenou nohu. Léčení mám absolvovat na naší velvarské rehabilitaci. Honem namítám, že u nás asi vířivku nemají. „Proč by ji neměli? To víte, že ji tam máte, tu mají dneska všude!“ promluvila na mě sestra ostrým tónem, který zřejmě věnuje jen malověrným, kteří nesprávně pochybují o správném fungování českých rehabilitací.
„U nás vířivku nemáme,“ potvrzuje mi odpoledne sestřička, „zkuste to ve Slaném nebo v Kralupech.“ Volám nejdřív do kralupské nemocnice, mám to tam blíž. Vířivku mají, ale porouchanou, prostě mimo provoz. Čekají na novou. Dle smutného výkladu sestřičky usuzuji, že se mě to netýká, protože ji dostanou přidělenu tak zhruba ve druhém čtvrtletí některého z následujících let. Volám do nemocnice slánské. Tam jako jediní z regionu vířivku mají, ale právě proto, že jsou jediní, mají první volný termín až začátkem října, kdy už mám mít rehabilitaci ukončenou.
Co teď? Doktor mě v dobré víře někam pošle, a pro mě je to pak v důsledku stejné, jako by mě poslal někam.
A co z toho pro mě vyplývá? Tak hlavně se těším, jak se na to bude při příští kontrole tvářit sestřička, co mě okřikla, že vířivku mají dneska všude. Nu, a s rehabilitací si musím poradit sama. Napustím si do lavórku vodu, ponořím do ní nohu, svolám rodinu, všichni vyfasují brčka a dál už si to určitě umíte představit sami. Fakt se na to těším. Zatímco budou mohutně bublat, já budu čtvrt hodiny mluvit, vyprávět a hlasitě pronášet vlastní názory, aniž by mě někdo přerušil. No jen si zkuste foukat do brčka a pronášet u toho protiargumenty, to prostě nejde.
Věřili byste, že když jsem tento způsob rehabilitace doma navrhla, tak mě všichni poslali někam?
