Zubní lékaři by neměli mít nárok na dovolenou. A pokud už si ji opravdu vzít musí, pak by měli nějak šikovně zařídit, aby jejich pacienty v tu dobu nerozbolel zub.
Mně se to před 14 dny stalo. Ve středu mi u nás na zubním vyspravili zub a o víkendu se ten pacholek začal ozývat. Zatím to jen tak poškubávalo, dáseň otekla, ale byla jsem optimista. Třeba je to jen panická zubní reakce na to uzavření. Jen jsem si to zdůvodnila, další panická reakce byla moje. Propána, vždyť se paní doktorka zmínila, že má příští týden dovolenou. Tak, Ortová, žádné fňukání, pěkně zatnout zuby a vydržet. Zatínala jsem určitě kvalifikovaně, protože v úterý už jsem málem mlátila bolestí hlavou do zdi a středeční ráno mě zastihlo zcela bdělou. Nespala jsem. Šudlala jsem si po většinu noci dásně hřebíčkovou tinkturou, vyplachovala kysličníkem, nic nepomohlo. Ještě za kuropění jsem klusala ke středisku, abych si přečetla, kdo doktorku během nepřítomnosti v akutních případech zastupuje. Jméno zubního lékaře, který ordinuje ve 12 km vzdáleném městě, jsem si zapsala i s adresou ordinace a v začínajícím parném dni jsem tam vyrazila.
Lidi, tak mrňavou čekárnu jsem ještě neviděla. Čekárnička byla bez oken, bez věšáku na odložení (skoro se mi chce napsat, že byla i bez dveří) a při troše skromnosti se tam vešli 4 pacienti. Když jsem vstoupila, dvě zpocené ženy si právě sdělovaly, že už je 30 stupňů. Bolest mi vystřelila až do oka. Zatímco první z žen sestřička zavolala, druhá paní se mě zeptala, jestli chodím k zubaři často? Přiznala jsem, že jsem si nedávno celkem užila, protože jsem se po komplikovaném trhání zubu musela za pár dní vrátit, ránu bylo nutno znovu otevřít, dostala jsem antibiotika a chodila na výměnu drenů. Ale teď mám jiný problém. Paní odpověď uspokojila a začala listovat časopisem, ale jen chviličku.
„No vy jste mi teda dala,“ vyštěkla najednou, „to jsem ještě neslyšela, aby někdo musel chodit po vytržení zubu na kapačky!“
Skoro jsem se otočila, jestli za mnou ještě někdo nestojí, s kým by paní hovořila, ale v té pidi čekárně to bylo nemožné. Tak jsem jí vysvětlila, že jsem o žádné kapačce nemluvila, že šlo o užívání tabletkových antibiotik. Ale pacientka už na mě pohlížela s nedůvěrou, jako bych ji planě chlácholila a začala hořekovat, že zítra odjíždí na dovolenou k moři, tak si jde nechat vytrhnout nějaký pahýl po zubu, aby ji to tam nezačalo zlobit. Najednou vyskočila a začala ládovat časopis do kabelky.
„Já se na to vykašlu, nikam nejdu, nic si trhat nenechám, to teda nevím, kam bych u moře asi tak chodila na kapačky.“
Oči mi lezly z důlků nad prapodivnou logikou zmatené paní, ale hlavně stupňující se bolestí. Opět se vynořila sestra a prchající paní volala do ordinace. A ta bez protestů vstoupila. Ošetřená pacientka mi popřála štěstí a její místo v čekárně zaujala paní Jana od nás. Líčila mi, jak ráno klusala s oteklou tváří na středisko a zjistila, že mají dovolenou. Bylo jí jasné, že ji trhání nemine. Po chvilce kapačková paní s úsměvem vyběhla a byla řada na mně.
Oč byla čekárna mrňavější, o to byla ordinace velkorysejší. I taneční soubor by tam měl dost místa. Sestra mi pokynula do zubařského křesla a já se s obavami z budoucího utrpení dívala na lékařova záda. Podle postoje, hlasu, kterým hovořil se sestrou a nachýlených ramen, jsem usoudila, že jde o lékaře seniora, nejmíň sedm křížků bych mu tipovala. Podle obličeje to nešlo. Zubař totiž vypadal, jako by před chvílí přepadl dostavník a zapomněl se odmaskovat. Před ošetřením, během ošetření i po něm měl na obličeji stále roušku, kterou si neodložil. Dlouho něco ťukal do počítače, vyzvídal na sestře nějaké údaje, které se mě netýkaly a něco si bručel pro sebe. Takže když mě konečně oslovil, netušila jsem to. Když mi to došlo, vylíčila jsem, s jakým problémem přicházím. Pan doktor se rozkmital mým směrem a začal vyšetřovat. Jeho pokyny stran otevírání úst byly velmi kusé, ale už jsem si dávala pozor. Během prohlídky začal mručet, že vůbec neví, co mi je. Pak usoudil, že rentgen prozradí víc. Neprozradil.
„Sestro, malou anestezii,“ zavelel.
Sestra mi pak vysvětlila, že doktor teď vylučovací metodou pozná, který zub mě bolí, protože mi umrtvil jen ten poslední – spravovaný, a pokud při zaťukání na ostatní zuby, bude některý z nich bolet, tak dělá potíže ten, a jestli ne, pak je to ten spravovaný. V ordinaci mě vystřídala paní Jana. Tušení, že jí zub budou muset vytrhnout, se zřejmě vyplnilo, protože za chvilku vyběhla ven a vypadala strašně. V ruce velký chuchvalec zakrvácených papírových kapesníků, kolem úst krvavé šmouhy a další krev ještě stále vytékala.
„Už máte zub vytržený?“ ptala jsem se s účastí.
„Ne, to mi zatím jenom píchnul injekci“, zahuhlala paní Jana a hodila směs kapesníků do otevřeného koše. Napadlo mě, že až po nás vstoupí neinformovaný pacient, bude si myslet, že tam došlo k překotnému porodu.
Tipla jsem si, že lékař zřejmě trefil nějakou cévku.
„Je to možný, to jste měla vidět ten gejzír, co mi vystřelil z pusy.“
Jak paní Jana krvácení ukončila nevím, protože už jsem byla volána zpět do ordinace. Věru, nechtělo se mi tam. Doktor mi zuby oťukal, konstatoval, že problém dělá opravdu spravovaný zub, a že mi ho bude muset otevřít. Vsunul mi do úst nějaké dloubátko, ale smeklo se mu v místech mezi dásní a vnitřním rtem a z úst fofrem vystřelilo. To se postupně opakovalo ještě 4x. Šťourání zubu nabralo na intenzitě, ale ještě něco odolávalo, tak lékař vyměnil dloubátko za špičatější nástroj a píchnul mě s ním doprostřed rtu.
„To jsem se netrefil,“ řekl a pokračoval v ošetření.
V tu chvíli mě napadlo, že roušku nosí, aby pacientům ztížil svoji identifikaci.
Na rozloučenou mi sestra řekla, jak se s panem doktorem krásně pobavili: „Představte si, paní Ortová, že první pacientka před vámi se jmenuje Orltová.“
A já se v tu chvíli začala smát. Proč by ne. Anestezie mě na chvíli zbavila bolesti, ošetření jsem přežila a venku už bylo bláznivých pětatřicet.
