Všimli jste si, jak mrňavé jsou nemocniční stolky? Pacient tam musí napěchovat kus svého života, ale není na něj místo.
"Život je nemocniční postel, v níž by každý druhý pacient nejradši změnil špitál." Snad mi odpustíte, že jsem si dovolila parafrázovat filozofický výrok francouzského básníka Charlese Baudelaira, který zní: „Život je nemocnice, v níž každý pacient je posedlý touhou změnit postel.“ Dopustila jsem se této neuctivosti jen z toho důvodu, že mám jednu hospitalizaci právě za sebou a v okamžiku, kdy se z civilisty stává nemocniční pacient, je vám už většina světských radovánek a tužeb naprosto fuk. Chcete jen mít vše nepříjemné co nejdříve za sebou a být ošetřeni v dobré nemocnici dobrým lékařem.
Abych to shrnula. Takže jsem měla všechna předoperační vyšetření, měla jsem i termín operace těch mých dvou zlomených nártních kostí a seděla před prázdnou taškou, kam musím napěchovat vše, co budu v nadcházejícím operačním týdnu v nemocnici potřebovat. Ale teď, babo, raď! Pantofel už v tašce mám – to není chyba, druhý nepotřebuji, na noze mám ortézu. Tak ještě župan, noční košile radši dvě, ručník, hygienické potřeby, doklady, brýle, mobil, nabíječku, notýsek, propisku, nejméně tři knihy… a sakra, už se mi tam nevejde ani kartička zdravotní pojišťovny.
Všimli jste si, jak mrňavé jsou nemocniční stolky? Pacient tam musí napěchovat kus svého života, ale není na něj místo. Na pokoji, kam jsem přidělena, jsou tři postele, ale ani jedna skříňka nebo polička, kam by si člověk odložil to, co stoleček nepojme. Chápu, důležitější je, aby se na oddělení vešlo co nejvíc pacientů, kteří potřebují ošetření, ale stejně mě v tu chvíli napadá, že nemocniční personál zřejmě vychází z toho, že se pacienti budou většinu pobytu nacházet v bezvědomí, tak si vystačí s málem. Výhodou je, když máte horu příbuzných, kteří jsou lačni častých návštěv. Ti vás můžou průběžně zásobovat, odnášet, přinášet… Ale když víte, že váš styk se svými drahými se bude odehrávat pouze telefonicky a do těch zatracených drátů se nevejde ani zubní pasta, tak si musíte obsah svého zavazadla hodně dobře promyslet.
Nakonec to dopadlo dobře, vezla jsem si jen to nejnutnější, ale když jsem si tašku do nemocnice balila, tak si ji moje Nelinka podezíravě prohlížela. Je to chytrý pudlík, tudíž jí během pár dní jí došlo, že taška byla hlavním viníkem mé nepřítomnosti. Když jsem se vrátila, nenechala nic náhodě a jen částečně vypakovanou tašku obsadila, aby měla jistotu, že pokud mě zase něco popadne, tak ji neopustím, ale ponesu si ji s sebou. Psí věrnost je prostě úžasná, to jen my lidi pořád něco opouštíme, pejsek nikdy.
A tak bych se vás chtěla zeptat, co osobního či zvláštního si v případě nutnosti nemocničního pobytu s sebou berete vy? Zvířátko to asi nebude, ale každý máme něco nepostradatelného…
