A když k němu přece jen dojde, je užitečné – a někdy i nezbytné – zachránit mozek tím, že ho naladíme na pozitivní vlnu. Prostě dát před salvami ze samopalu přednost chytré větě.
Motivujme psychiku pro další náročné okamžiky něčím příjemným, nezáludným. Dobré je, když se vrátíme ve vzpomínkách třeba k něčemu milému, co jsme prožili. A ještě lepší, k něčemu veselému, co nás pobaví. Úsměv vyvolává pocit štěstí a dovede naladit mozek na pozitivní vlnu. Psychické napětí povolí a my se – někdy i proti naší vůli – začneme cítit dobře. Nevím, jak vám, ale mně pomáhají oblíbené filmové hlášky.
Doufám, že také patříte mezi diváky, kteří si nenechají znechutit filmový zážitek odhalováním zbytečných pravd o liknavosti filmových tvůrců. Když mi nedávno kamarád nabídl, že mi promítne tu část Pokladu na Stříbrném jezeře, kde neopatrný střihač nechal na horizontu projet automobil, odmítla jsem. Když mi pak vysvětloval, že Čachtická paní Alžběta Báthoryová zemřela v roce 1614, ale ve filmu se objevují kachlová kamna s letopočtem 1690, nedbala jsem. I kdyby se Old Shatterhandovi zaleskly na zápěstí Rolexky a bandita v pozadí střílel ze samopalu, já to vědět nechci. Film mi slouží k tomu, abych si pochutnávala na něčem úplně jiném než na hledání chyb. Například na filmových hláškách.
Chcete vědět, která je jedna z mých nejoblíbenějších? Určitě ta ze Světáků při rekapitulaci chyb, kterých se fasádníci dopustili v nočním baru. Je tam k slyšení z úst Vlastimila Brodského: „Když je mezi třema lidma aspoň jeden chytrej, tak nesmí, nesmí dojít k hlasování.“
Neskonale roztomilá je i paní Jechová, když si v Kulovém blesku přijde po prádelně a sklepu prohlídnout půdu: „No to je ale pěkná půdička. Ta se vám povedla ta půdička, pane Knotek. Čisto je tu, to budu spokojená. Tady se mi to bude věšet.“
A co teprve filozofická pohádka v podání Josefa Abrháma ve filmu Vrchní, prchni: „Byl jeden čuník a všichni mu říkali, nelez do žita. Jenomže ten čuník se každou noc podhrabal a šup do žita. A tam se měl.“
„Jako prase v žitě, a to je celý?“
„Nee, to má ještě pokračování. Ten čuník byl ze všech nejtlustší, a když přišla doba zabíjaček, šel první na řadu.
„Zabili ho?“
„No. Ale ty ostatní potom taky. Ale jenom ten jeden si moh opravdu říct, byl jsem v žitě.“
Při každém sledování pohádky S čerty nejsou žerty, mě uvádí v nadšení rozčilené volání Petra Nárožného: „Je to rebel! Při zatýkání tři vojáky těžce zranil, dva zhmoždil a jednoho zesměšnil.“
Geniální je stupňovaná věta v podání Pavla Landovského, kterou pronesl ve filmu Utrpení mladého Boháčka: „Máma mě honila do Děčína, jenže holky z Děčína zase chtěj kluky z Prahy, holky z Prahy zase chtěj kluky z Ameriky, jedině holky z Ameriky by třeba chtěly ňákýho toho kluka z Čičelic, ale zase nevědí, kde to je…
A neskutečně okouzlující je i celá diskuse hasičů kolem rozkradené tomboly ve filmu Hoří, má panenko. Ocituji alespoň část: "Fakt je jeden, když si to ty lidi rozkradli, tak to nemůžou vyhrát."
"Takhle nemluv, Josko, jak k tomu přijdou ty lidi, co si losy poctivě koupili a nic si nenakradli?"
"Měli si nakrást. Kdo si nenakrad to musí chápat tak, jako že nic nevyhrál."
A závěrečnou větu bych přenechala plukovníku Shermanu Potterovi ze seriálu MASH, protože tou je radno se řídit nejen v kovbojkách Zane Greye: „Neurážej sedm chlapů, když máš jenom šestiraňák.“
Teď už jistě chápete, proč ve filmu dávám před salvami ze samopalu přednost chytré větě. A ne, abyste odteď chodili do kina se zápisníkem. Věřte, že kvalitní citát si ve vaší paměti odestele sám a bude tam chutě dřímat, abyste ho mohli kdykoli probudit k životu. Zatím mu můžete podkuřovat třeba kachlovými kamny z roku 1690.
A jestli taky máte svůj oblíbený filmový citát, tak sem s ním.
