Děti jsou nejdříve maličké, důvěřivé a rodiče jsou v jejich očích rovni bohům. Ale pak se to někde zlomí.
A pokud přímo nezlomí, tak alespoň nakřápne. Ne nadarmo je hlavním bodem dospívání odbojový přístup takřka ke všemu, co vyjde z úst dospělých osob – rodičů zejména. Se začínajícím školním rokem lezeme potomkům na nervy nejvíc. To je pořád nějakých doporučení, příkazů, nabádání, domlouvání a někdy – nedej bože – i doprovázení ke škole.
Chtěla bych se mezi ty výchovné zářijové souboje vmísit a odlehčit je třeba tím, že na chvilku omládnu a vnořím se do pubertálních myšlenek. Pak bych mohla argumentovat asi takto:
MY PUBERŤÁCI RODIČŮM NEVĚŘÍME, ŘÍKAJÍ-LI NÁM
že
Ta rovnátka nám opravdu moc sluší
že
Když nám v osmé třídě rodiče přijdou naproti ke škole, tak nám to všichni spolužáci budou závidět
že
Vytetovaný nápis na našem těle není způsob, jak se zdokonalit ve čtení
že
Barvení vlasů na zeleno není ekologické
že
Častým opisováním od souseda se nám kazí zrak
že
Dredy jsou pletené doupě pro parazity a hmyz
že
Ze všech předmětů, ze kterých máme horší známky, oni měli jedničky
že
Když máme děravé ponožky, sandály nejsou vhodná obuv
že
Pohlavek je nejlepší masážní prostředek pro růst vlasů
že
Učitel je taky jenom člověk
že
Čtvrthodinové uklízení pokojíčku nás potěší víc, než hodina na internetu
že
Našim rodičům prý bylo kdysi úplně stejně let, kolik je dnes nám
Pokud vám teď přišlo líto, že vaše děti už nejsou maličké a vy v jejich očích rovni bohům, pak vězte, že vám se povedlo mnohem víc, než se usadit na nebesích. Vychovali jste samostatně uvažujícího člověka se spoustou – sice nezralých – ale originálních myšlenek.
Tak pěkný školní rok!!!
