Jsou výročí, o kterých by se mělo mluvit a jejich odkaz ctít. Proto je mi líto, že si letos v den tragédie na Lidice novináři skoro nevzpomněli.
Když jsem se porozhlédla po novinových článcích, glosách a zkoukla pár televizních zpráv, došlo mi, že média letos lidická tragédie v podstatě nezajímala. Nejvíc se totiž novináři věnovali odvolacímu procesu s Davidem Rathem, a taky tomu, že za útok na Feriho nikdo před soud nepůjde, a že Fiala o novém hnutí Klause mladšího řekl, že takových už bylo… Televizní ČT1 večer dávala detektivní seriál a dokument o šmejdech, ČT2 mimo jiné vysílala o vylodění v Normadii, americký western a politické drama.
Druhá světová válka je doba, o které již přes sedm desítek let můžeme, zaplaťpámbu, hovořit jako o uzavřené kapitole a mementu pro všechny lidi, aby již žádnému šílenci nedovolili načít kapitolu další. A se zvláštní opatrností nahlížejme i na ty, kdo se neustále snaží dopisovat svůj vlastní doslov. Ostražitý vztah k nim měl i geniální fyzik Albert Einstein, když nás i do budoucna varoval úvahou: „Nevím, čím se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“
10. června 1942 se ve středočeských Lidicích odehrálo zvěrstvo, které i dnes každému slušnému člověku nejen vhání slzy do očí, ale i svírá srdce čirou hrůzou. V podvečer toho dne byla obec hermeticky uzavřena. Kdo chtěl do vsi vstoupit, tak mohl, ale ven už nesměl nikdo. Po půlnoci skupiny gestapáků v doprovodu příslušníků Schutzpolizei postupovaly dům od domu. Lidičtí se museli rychle obléct, sbalit cennosti, a taky jídlo na dva dny. Příslušníci popravčího komanda odváděli muže starší patnácti let do Horákova statku, ženy s dětmi do budovy školy, odkud byly nad ránem převezeny do tělocvičny kladenského reálného gymnázia.
Kolem sedmé hodiny ranní se začalo popravovat. Vojáci přiváděli muže ve skupinkách po pěti, později pro urychlení akce po deseti. Muže vraždila vždy trojice vojáků, dvě rány mířily do prsou, třetí do hlavy. Přítomný poddůstojník po každé salvě popravené ještě obešel a každému vpálil poslední ránu do lebky. Mrtví byli ponecháni tak, jak padli. A nově příchozí museli kolem popravených sousedů a přátel procházet a věděli, že je za okamžik čeká to samé. Mužům nikdo nezavazoval oči, nebyli ani spoutáni. Popravováni byli nejen bez soudu, ale i bez jakéhokoliv vysvětlení. Vraždilo se až do odpoledních hodin, kdy na dvoře zůstalo ležet 173 mrtvých mužů.
Další den dorazilo do hořících Lidic 30 židovských vězňů z terezínského ghetta, aby pro pohřbení obětí německého vraždění vykopali jámu 9 x 12 metrů, o hloubce 4 metry. Pak museli všechny oběti vyzout z bot, z kapes jim vyndat peníze, doklady, cennosti, dokonce i cigarety a teprve pak je směli odnést k poslednímu spočinutí. Po 36 hodinách práce bez jídla, pití a odpočinku byli odvezeni zpět do Terezína. Hromadný hrob lidických mužů byl po válce pečlivě vyznačen a na přání lidických žen nebyl nikdy odkryt. Až do 1. července se Lidicemi i dalekým okolím ozývaly ohlušující detonace, které postupně měnily celou obec v hromady sutin.
Moc se přimlouvám za to, aby nikdy nedošlo na Einsteinem zmíněné klacky a kameny. Zařídit se to dá. Stačí, když nebudeme zapomínat a všem, kdo by nám ty klacky chtěli podstrčit do ruky, dáme včas za uši.
