Příchod miminka může být pro staršího sourozence traumatem a spouštěčem nenávisti. Ale může být i startem pro krásný sourozenecký vztah. Někdy i na celý život.
Před pár dny jsem četla zajímavé pojednání o tom, jaké trauma může prvorozenému dítěti přinést čerstvě narozený sourozenec. Vidí v něm prý vetřelce, který na sebe strhává rodičovskou pozornost, žárlí na něj, dělá naschvály a sourozence zprvu odmítá. Jedno z vyjádření dokonce hovořilo o tom, že autor pochybuje, že bychom na světě našli dítě, které nežárlí, když se mu narodí nový bráška nebo sestřička.
Taky jsem se dočetla, že u malých dětí nelze čekat kontrolu nad žárlivými emocemi a cena za to může být příliš vysoká, než aby ji bylo možno riskovat. Když si rodiče všimnou, že se starší dítě začíná chovat hrubě, mají od něj dát rychle miminko pryč.
Naše rodinná historka hovoří o tom, jak nás s bratrem uložili k spánku. Miminko v povijanu leželo v postýlce s vysokými postranicemi, já na dětské pohovce. Bydleli jsme tehdy ve dvou místnostech – kuchyň a ložnice. Rodiče ještě chvíli seděli v kuchyni a povídali si. Když se po chvíli do ložnice vrátili, byli v šoku. Bratrova postýlka byla prázdná. Miminko v ní nebylo. Vypátrali ho vzápětí. Leželo v postýlce jejich tříleté dcery a oba sourozenci spokojeně spali. Určitě pochopíte, jaké dilema před mými rodiči stálo. Jak tak malá holčička mohla pro ni těžké miminko z postýlky přes ty postranice dostat? V šoku byli především z představy, co se mohlo při přesunu stát. A tak jsem byla vzbuzena a vyslýchána.
Nu, bylo to tak, že jsem měla brášku tak moc ráda, že jsem ho chtěla mít blíž u sebe. Na panence, kterou narychlo zabalili do zavinovačky, jsem rodičům hrdě předvedla, co jsem si podložila pod nohy, abych na miminko dosáhla, jak jsem popadla zavinovačku v části, kde jsou nožičky a za ni brášku vytáhla nahoru. Ukázala jsem, jak jsem mu pak opatrně držela ručičku pod hlavičkou a přenesla ho k sobě do postýlky. Asi bych ještě měla podotknout, že bratr celé své miminkovské období z větší části proplakal. Ani lékaři nikdy nenašli důvod, proč tomu tak bylo. Prostě často brečel. Někdy proplakal celé dny a noci v podstatě bez zjevného důvodu. A to byl pro mě zřejmě impuls, proč jsem si bráchu přenesla. Dokud ležel v postýlce, řval jako tur. Jakmile jsem si ho uložila k sobě, spinkal tak spokojeně, jako už dlouho ne. Myslím si, že rodiče asi uspíšili příchod do ložnice právě z důvodu, že bráchu najednou neslyšeli plakat.
Uvědomila jsem si, že v tomto kontextu jsem ani na vteřinu nebyla typický prvorozenec. Na narození bratra jsem se těšila, od prvního okamžiku jsem ho měla ráda, sestersky ochraňovala a cítila, že mi do života přišlo něco báječného. Při předvánočním úklidu jsem si všimla fotografie, která to potvrzuje.
P.S. Pokud jste prvorození, budu ráda, když přidáte do diskuze vyjádření, jak jste to měli s mladším sourozencem vy.
