Aristoteles: "Přítel všech - přítel nikoho." Ježiši, je možné, že by vychovatel Alexandra Makedonského mohl tři a půl století před naším letopočtem předpovědět facebook?
Průměrný Angličan má prý jen tři osoby, které může označit za pravé přátele. Jako pravé přátele vnímáme ty, kdo nelení a bez reptání přijedou o půlnoci, bychom jim mohli položit uplakanou tvář na rameno, nebo nám pomohli vypumpovat vodu ze sklepa.
Před časem jsem četla článek o výsledcích nové studie, která vyzkoumala, že více než polovina Britů tvrdí, že jejich uspěchaný životní styl je hlavní příčinou toho, proč nemají čas zůstat v kontaktu se starými přáteli. Zaujalo mě, že naprostá většina z celkového počtu 3000 zkoumaných Britů považuje facebook, twitter a další sociální sítě za dostačující náhradu osobních kontaktů. Představte si, že třetina Angličanů prý raději zamíří po práci k počítači, aby si na chatu popovídali se svými dřívějšími přáteli, než aby šla ven a našla si nějaké nové. Tři ze čtyř dotázaných pak uvedli, že se přátelí s někým, koho znají čistě jen prostřednictvím internetu a nikdy ho neviděli v reálném životě. Usoudila jsem, že měřeno tímto hlediskem, jsou někteří Češi v podstatě průměrní Angličané.
Toto vědecké zjištění by mi v jindy způsobilo jen pokrčení rameny, možná by i na trochu přemýšlení došlo. Sama jsem totiž facebooku hodně dlouho odolávala. Podlehla jsem až před dvěma lety. Myslím si, že působení na sociální síti mám pod kontrolou a občasná večerní půlhodinka na prohlídnutí fotografií a vtipných vzkazů od kamarádů a známých, je moc fajn. Ale povídala jsem si nedávno s kamarádkou. Pro upřesnění, povídaly jsme si naživo v kavárně. Fakt mě vyděsilo, že její syn vydrží přes facebook komunikovat se spolužákem celé krásně slunečné prázdninové odpoledne, aniž by měl zákaz vycházení. Že vám to divné nepřipadá? Ani když vám prozradím, že ten spolužák bydlí ve stejné bytovce jen o patro níž a ani jeden z chlapců není fyzicky invalidní?
K facebooku cítím náklonnost jen částečnou hlavně kvůli skutečnosti, že již tolik lidí podlehlo jeho vábení a vyměnilo skutečné kamarády za „přátele“ ryze virtuální. Zrovna minulý týden jsem se usmívala chlubení jednoho z mladých uživatelů internetu v naší knihovně: „Představte si, že jsem si před třemi dny založil nový facebook a už mám 150 přátel.“ Já vím, v tomto případě je slovo přátelé jen zploštělý terminus technicus pro všechny třírozměrné, kdo na této sociální síti upředli okamžitou myšlenku, že vás možná znají, nebo o vás jen slyšeli a přihlásili se k vám. Ani jednoho z vás to nic nestojí. Není to, jako když se k vám na grilování fyzicky dostaví i ti, s nimiž jste nepočítali a začnou regulérně pozvaným závidět marinovaná kuřecí křidýlka, protože na ně už nezbyl ani kabanos.
Nemůžu si pomoct, samozřejmě neberu facebookové přátelství doslovně, ale když já se stokrát raději dívám přátelům do očí při povídání u kávy, než abych se spokojila s jejich prťavou fotku v počítači. Mám pochopitelně na mysli ty, co bydlí na dosah, nikoli Adélku z Austrálie. Do kavárny, kde se scházíme, se totiž samozřejmě musím vypravit, dojít tam, možná i pršet bude. Ale možnost osobního setkání ani za nic nevyměním za samotu v pohodlném ušáku před počítačem. Se skutečným přítelem si alespoň občas chci podat ruku, slyšet jeho hlas, sledovat jeho mimiku, cítit člověčinu, poznat z ustaraného výrazu, že na něj život valí něco nepříjemného a neomylně z jiskry v oku identifikovat úspěch a pohodu... mám prostě potřebu s přáteli sdílet víc než připojení k internetu.
Toto samozřejmě není horování proti facebooku, ale ponouknutí k častějšímu vysvětlování dětem, že je sice příjemné, když jim přátelé hojně lajkují sdělení, že se jim dneska blbě vstává a vykašlali se na úkol z fyziky, ale opravdový život se začne odehrávat teprve, až budou stát před fyzikářem s prázdnou hlavou a někdo z opravdových přátel jim napoví správnou odpověď... a ještě líp, když jim další nabídne, že je těžkou látku doučí. Ve změti facebookových přátelství se totiž může snadno stát, že naše děti virtuální přátelé ovlivní mnohem víc, než jsme si dovedli představit. A ne vždy by se nám to zamlouvalo.
Koneckonců, opatrnost při vybírání „přátel“ musíme mít na internetu i my dospělí. Ale pokud nám v hlavě závity ještě úplně nevržou, tak si s případnými dotěry poradíme. Jak už jsem zmínila své večerní facebookové půlhodinky, těšívám se na nové krásné verše a fotografie kamaráda Doylemana, na Mirčiny foto zážitky z dalekých cest, na pravidelné informace o Jitčině novém štěňátku, na upozornění literárních přátel, že jim vychází zbrusu nová kniha... Ale devalvace slova přátelství mi stejně nejde z mysli. Já bych místo „přátelé“ navrhovala „sousedé“. Vždyť facebook stejně připomíná nezastřešený mrakodrap se spoustou obyvatel a záleží jen na nás, kolik sousedů si tu pustíme do bytu. Můžu říct, že pokud by mi zmíněný mladík přišel říct: „Paní knihovnice, víte, že už mám na facebooku 150 nových sousedů?“, tak by mi to přišlo docela milé a vůbec bych se tomu neusmívala. Od sousedů - na rozdíl od přátel – totiž nečekáme bezvýhradní spřízněnost. O sousedech víme, že jsou někteří příjemní a přející, jiní otravní, někteří nám kdykoli pomohou, jiní nám plivou na rohožku. A pokud mezi sousedy najdeme i opravdové přátele, které prověřil čas, tak se dostaví pocit blaženého štěstí.
A taky jsem si vzpomněla na výmluvný výrok moudrého Aristotela: "Přítel všech - přítel nikoho." Ježiši, je možné, že by vychovatel Alexandra Makedonského mohl tři a půl století před naším letopočtem předpovědět facebook?
