Na rozdíl od mužů si neumím představit určitý objekt v prostoru, v duchu s ním otáčet, rozpohybovat ho, odhadovat jeho velikost nebo vzdálenost.
Jsem žena a mám mizernou prostorovou představivost. Kdybych měla řidičák, tak by mi podle vědeckých výzkumů určitě dělalo problémy zaparkovat moje auto do řady dalších. Protože řidičské oprávnění nemám, nechci si to parkování představovat ani ve snu, natož prostorově.
Ty samé výzkumy tvrdí, že za to, že muži mají lepší prostorovou představivost než ženy, mohou anatomické odlišnosti mužského a ženského mozku, konkrétně parietálních laloků. No, dle další vědecké teorie nese zodpovědnost za lepší prostorovou představivost mužský pohlavní hormon testosteron.
Jsem ráda, že mi tyto výzkumy objasnily, že nejsem technické trdlo jen tak pro nic za nic. Jsem zkrátka hormonálně omluvena. A to, že jsem v dětství obcházela bráchovu stavebnici velkým obloukem, znamenalo jen to, že jsem coby holčička neměla s testosteronem zaplaťpámbu pranic společného. Škoda jen, že jsem to jako školačka neuměla takhle vysvětlit učiteli geometrie. Ale třeba by to stejně nebylo nic platné, co může vědět geometrik o biologii, že jo.
No a tak jsem si s tímto zádrhelem poradila až jako dospělá… jak jinak než aforismem, protože i ta proklamovaná mužská prostorová představivost má, jak my holky víme, své hranice:
A na závěr již tradičně:
Milí čtenáři,
aforismy jsou pro autora záležitost velice intimní, citlivá, důvěrná a osobní. To, že je dává v plen čtenářům, je pro něj stejně háklivé, jako byste kupříkladu vy chodili do práce jen ve spodním prádle. No a když už jsem aforistkou dobrá tři desetiletí, tak krom klasických blogů ve formě článku se sem občas posadím i v aforistickém negližé. Snad někoho z vás pobavím. A pokud spíš rozčílím, nedá se nic dělat, každému se zavděčit nelze a koneckonců každá emoce je zdravá.
