Jmenuji se Nelinka a jsem velice šťastný pudlík

Motto: Hloupý a smutný den – ale všechno je hned veselejší, když se vám do náruče vrhne malá chundelatá věc a dá vám najevo, jak moc je ráda, že jste zase doma.

Výrok australské básnířky Pam Brown jsem použila jako motto k dnešnímu blogu, protože my pejskové máme vytříbený vkus.

***************************************************

Narodila jsem se jako úplně mrňavý pudlík. A když mi jednou máma pošeptala, že si pro jednoho z nás přijela nová panička, utíkala jsem, co mi nožičky stačily. Chtěla jsem předběhnout všechny sourozence, aby si vybrala právě mě.

Moje nová panička ví, co se patří. Celou cestu mě hladila, drbala za uchem a ujišťovala, že se na mě nebude zlobit, když budu blinkat, protože ona to v autě dělá taky. A doma mě hned pohostila papáníčkem. Určitě ví, že po takovém přesunu jedné vyhládne.

Tak jsem dostala nové jméno – Nelinka. Moc se mi líbí, je takové mazlivé. Mohla jsem totiž dopadnout hůř, protože moje panička se jmenuje fakt divně. Nedostala žádné pořádné jméno jako Pajda nebo Ťapinka. Je to Zdeňka. No už jste viděli tolik obtížných písmen pohromadě? To se rovnou mohla jmenovat třeba Hřensko, to bych taky nesvedla vyslovit. Ale já si s tím poradím. Budu na ni volat: Zdení. Ale asi blbě slyší, protože když si to zkouším, tak začne jásat, že prý roztomile a srandovně poštěkávám a honem mě běží pomazlit. A to je tak příííííjemný. Musím ji oslovovat často.

Řeknu vám, že na lidech jsou nejzajímavější ruce. Dají se krásně olizovat. Například Zdení je má tak hladké, jako by ještě nikdy na záhoně nezahrabala ani jeden balónek. Dneska mě půjčila pochovat svému tátovi, to se mi líbilo. Ruce měl přímo úžasné. Pěkně drsné. Ten už na zahrádce určitě zahrabal nejednu ponožku. A možná se s nima i drbe za uchem, jako to dělám já.

Řekla bych vám toho ještě víc, ale nechám si to až na příště, jo?