Věřím, že se vám stejně jako mně už někdy tak moc chtělo si jít odskočit na místě, kde si odskočit nelze, že se vám z té šlamastyky zapotily i nehty na nohou.
Tak já bych dnes začala tam, kde jsem včera skončila. Po probdělé noci nastává kuropění a do nemocničního pokoje vstupují sestřičky s teploměry a injekcemi. Jedna z nich s ostatními nesplývá, ta je zapamatovatelná. Je drobná, štíhlá, se spoustou tetování, s ušima okovanýma nespočtem kovových kuliček a s úplně holou hlavou. Po ránu je to takové malé zjevení. Vidím, že takto upravená sestřička zaujala i osmdesátiletou paní Evu na protější posteli, protože přestala zívat a je bdělá jako kuchař před flambováním. Sestřička je milá a příjemná. Vymění mi sáček, kam už ledviny nevyslaly tolik krve jako včera, nasadí mi infuzi s antibiotiky a s úsměvem spolu s kolegyněmi odejde.
V pokoji zavládne naprostý klid. Neslyšící paní, která leží na vedlejším lůžku, klidně spí a domnívám se, že i s paní Evou už laškuje Morfeus, když tu náhle ticho naruší její lakonicky pronesená slova: „Asi měla vši.“ Můj od včerejška trochu omámený mozek tu informaci vteřinu vstřebává a pak se smíchy málem udusím.
A teď už je mojí jedinou starostí, jestli mě dneska pustí domů. Podle toho, že moje první spolupacientky měly za sebou ten samý zákrok a také šly den po operaci domů, mám na podobný průběh určitě také naději. Jenže ty mladé ženy měly kliku na operatéra. Zatímco ten jejich za nimi v podvečerním čase přišel, každou zevrubně informoval o průběhu operace a plánech na doléčení, ten můj se ani neukázal. Když jsem se ptala večerní vizity, jestli za mnou přijde pan doktor, který mě operoval, že nemám vůbec žádné informace, tak mi mladá paní doktorka řekla, že už šel domů a ona mi žádné informace nepodá, to prý až vizita ranní. Napadlo mě, že tato lékařka urologií zřejmě jen omylem prochází cestou z ortopedie.
Jupííí, a je tu konečně ranní vizita. Tato paní doktorka je báječná. Důkladně mi vysvětlí, proč bylo potřeba mi nasadit cévku a ujistí mě, že mi ji za chvilku přijdou sestry vyjmout, vysvětlí mi, že ledvinový kamínek už byl kámen a bylo potřeba ho při operaci rozbít ultrazvukem, proto ho mám na stolku ve zkumavce rozporcovaný na kousky. A právě z toho důvodu mi musel být voperovaný stent, aby se lépe vyplavil písek, který se po rozbíjení v ledvině vytvoří. Stent je pružná hadička a líbí se mi, že má konce zakroucené do tvaru prasečího ocásku, aby uvnitř pěkně držel, slouží k zajištění odtoku tekutin z ledviny do močového měchýře. Za pět týdnů mě můj urolog stentu ambulantně zbaví a já pro hladký průběh musím hlavně vydatně popíjet, protože přeci jenom je to cizí předmět a když budu pitný režim flinkat, může mi způsobovat infekci. A teď přichází informace nejdůležitější. Paní doktorka mi odchází vyplnit propouštěcí papíry.
Paní Evu to potěší i zarmoutí. Návrat domů mi přeje, ale raději by byla, kdybychom ještě chvíli v nemocnici válčily spolu, než propustí i ji. „Co já tu budu bez vás dělat, s váma se tak krásně povídalo, cítila jsem se, jako bych tu ležela s někým hodně blízkým, třeba s neteří.“ Paní Evu budou operovat dneska a tváří se tak zarmouceně, až mám výčitky, že ji opouštím. Což však není tak jisté, jak se zprvu zdálo. Přichází holohlavá sestřička, vyjme mi cévku. Nic to není, jen štípnutí, drobný palčivý pocit a je hotovo. A já si začínám balit věci do tašky. Dvě knížky, sudoku, křížovky, nebojte, pár hygienických prostředků jsem měla s sebou taky. Telefonujeme si s knihovnickou kolegyní Lenkou, že mě přijede do nemocnice vyzvednout, protože je právě na Kladně ve Státní vědecké knihovně. Jenže pak přichází sestřička a ptá se, jestli jsem se už po vyjmutí cévky byla vyčurat. Nebyla. „No tak si to klidně dobalte, ale domů vás pustíme, až se alespoň dvakrát důkladně vyčuráte.“
A tak popadnu láhev Aquily a žbrundám jako modelka před focením. Přes půlku už jsem vysosala a stále nic. Kouknu na čtvrtlitrový hrníček a jdu si do něj na chodbu načepovat čaj. Vypiju dva a pořád nic. Teskně vzpomínám na všechna místa, kde se mi na WC chtělo naprosto nevhodně a přešlapovala jsem z nohy na nohu jako stepařka v tréninku. Představuji si hlučné vodopády, zurčící horské potůčky i lavór plný stojaté vody. Kolegyně volá, že na mě již čeká v nemocniční kavárně a sestře, která se přišla zeptat na průběh čurací akce, prozrazuji, že zatím došlo jen na slzu, ani ne krokodýlí, spíš šlo o kapičku rosy. Tak to je špatné.
Mám nápad. Vklouzla jsem do županu a sjela výtahem ze třetího patra do přízemí. Koupila jsem si v kantýně velký kelímek espressa a za čtvrt hodiny jsem sestřičce hlásila, že nedošlo na čurání, to byly Niagarské vodopády. Jak jinak, kafe byla moje záchrana.
A pak jsem přijela domů a chtěla jsem vám o tom všem napsat krátký blog. Proč mi to nakonec vyšlo na čtyři dlouhé? Já vám ani nevím. Pořád bylo o čem povídat.
Tak tohle byl konečně ten urologicky poslední blog. Blahopřeji všem, kdo jste zvítězili a moje zážitky dočetli až do finále. Odměnou pro vítěze je popíjení kávy s autorkou a pár vřelých slov k tomu! Pro výhru se přihlaste v diskusi. :-)
