No slyšíte toho lumpa, co si na ně dovoluje? To má teda kliku, že já se nemůžu zvednou kvůli noze a vy kvůli kapačce, jinak bychom mu šly obě za takové chování rozbít hubu.
Operace trvala asi 60 minut, na pooperačním pokoji jsem ležela asi 1 hodiny, ale pamatuji si z toho všeho jen odjezd zpět na pokoj. Tedy ne že bych si stěžovala, ještě že tak.
Fajnové je, že pacient nemusí celý bolavý přelézat sem a tam, protože odjíždí na vlastní posteli a na té samé se vrací zpět. To jsem ocenila, neboť po narkóze bolí doslova celé tělo. Od bříšek prstů u ruky po krční páteř, ale jak si pamatuji z operace zlomeného nártu, to se zásadně rozbolí až s odstupem 24 hodin. Naštěstí mi kapačka nabízí komfortní koktejl proti bolesti, antibiotika a další nezbytnosti, které tělo momentálně potřebuje, ačkoli si jinak o svém těle myslím, že by spíš potřebovalo tady zapošít, tady liposukci, tady omladit… Kdepak, po operaci se priority přesouvají od marginálií k podstatě.
Co musím velice ocenit, to jsou zdravotní sestřičky kladenské urologie. Jejich péče je skoro maminkovská, celý den kmitají mezi pokoji a pacienty v nich, dělají, co je potřeba, a navíc stále zkoumají, jestli nepotřebujeme něco dalšího. Nepotkala jsem tam ani jednu sestru nabubřelou, neochotnou, protivnou, otrávenou náročnou šichtou, fakt ne. O to víc nás vyděsil a následně rozhořčil noční řev jednoho z pacientů, který na chodbě sestřičce spílal, že si ukousla svačiny a on ji u toho načapal. Marně ho s kolegyní uklidňovaly, prosily, aby byl ohleduplný alespoň k těm, co jsou po operaci a potřebují nabrat spánkem sílu. Protože jsem ještě před chvílí slyšela paní Evu krásně pochrupovat, myslela jsem, že jsem na našem pokoji jedinou posluchačkou té nechutné scény, ale z její postele se ozvalo: „No slyšíte toho lumpa, co si na ně dovoluje? To má teda kliku, že já se nemůžu zvednou kvůli noze a vy kvůli kapačce, jinak bychom mu šly obě za takové chování rozbít hubu.“ Pak jsme se tomu obě nahlas smály, a jelikož je naše třetí spolupacientka neslyšící, neměly jsme provinilý pocit, že ji probudíme.
Protože jsem většinu operačního dne prospala a scénka nevychovaného pána mi přerušila noční klimbání, další hodiny určené k spánku jsem probděla. Kontrolovala jsem, jak mi cévka odvádí do sáčku to, co bych jinak vyčurala, tlumeně jsem si v pravidelných časových intervalech vyměňovala pár slov se sestřičkou, která mi pytlík s červeným obsahem přicházela vyměňovat, pozorovala jsem hnízdo s holubičkou, ale nekoukaly jsme si do očí, ona na rozdíl ode mě spala.
Zbytek noci jsem se mučila představou, jak krásné by bylo, až mi ráno cévku vyndají, se jít vysprchovat, nechat po sobě stékat proudy horké vody a odplavovat, co ke mně nepatří. Ale věděla jsem, že se to nestane. Na oddělení je přísný zákaz sprchování. Každý z pětilůžkových pokojů má vlastní koupelničku se sprchovým koutem, ale v těchto dnech lze kvůli výskytu nějaké bakterie používat jen umývadlo, což je hlavně po operaci hodně nepříjemné, i když mnohem nepříjemnější by bylo chytit bakteriální sajrajt, to dá rozum. Večer jsem o tom psala esemesku kamarádce, ale asi ji četla nepozorně, protože vyměnila bakterii za baterii a odepsala mi, že je smutné, když nedokážou sehnat instalatéra, aby baterii vyměnil.
Ale to už nastává kuropění a do pokoje vstupují sestřičky s teploměry a injekcemi. Jedna z nich s ostatními nesplývá, ta je zapamatovatelná. Je drobná, štíhlá, se spoustou tetování, s ušima okovanýma nespočtem kovových kuliček a s úplně holou hlavou.
Koukám, že jsem se zase moc rozpovídala, tak já vám to celé už zítra dovyprávím, jo?
