Vlastimil Harapes je coby bývalý sólista baletu Národního divadla natolik tanečně zdatný, že si jeho „Smím prosit?“ každá žena musí vyslechnout s nadšením.
Občas nastanou dny či okamžiky, kdy není tak úplně veselo. Určitě to znáte taky. A každý z nás má nějakou metodu, jak uvést bídnější časy do normálu. Já si pro ty chvíle hýčkám jednu neškodnou zálibu. Otextuji si některé ze svých fotografií tak, aby veselo bylo. Co na tom, že se příběh, který z poskládaných fotografií vyplyne, ve skutečnosti odehrál úplně jinak. Nejde o přísný dokument, jde o úsměv. Však to znáte. Fotografie nemilosrdně zvěční nejen váš půvab, ale taky vteřinové grimasy, bezuzdný smích s pusou dokořán, široce rozevřená ústa těsně před kousnutím do chlebíčku… A všechno to jsou obyčejné, nic neznamenající výjevy, zaznamenané setinou vteřiny. Ale pár přidaných slov je může vrhnout do úplně jiného světla. :-)
Pro dnešní blog jsem otextovala několik fotografií z besedy s Vlastimilem Harapesem, která se už před nějakým časem uskutečnila v naší velvarské knihovně. Rozhodla jsem se, že terčem veselí na těchto snímcích budu já sama, protože dělat si legraci z jiných, to mi moc nejde. Ale sama ze sebe? Tomu nikdy nemůžu odolat:
A jestli vás zajímá, jak to ve skutečnosti bylo, pak vězte, že se mnou pan Harapes opravdu tančit nechtěl. Škoda. To jen při besedě divákům předváděl ukázku jedné ze svých rolí v divadle Semafor.
