Lucie Bílá, na sebe v přímém televizním přenosu nechtěně prozradila, že výsledky ankety – tedy alespoň v kategorii zpěvaček – zná již předem. Ale znát by je neměla, že jo?
To vám takhle včera večer koukám na předávání Českých slavíků a nestačila jsem se divit. Nešlo o to, že bych měla něco proti oceněným interpretům. To opravdu ne. Koneckonců, já sama jsem letos nehlasovala. Na slavnostní ceremoniál jsem se šla tedy dívat bez osobních priorit, se srdcem otevřeným vůči všem, koho na hudební piedestal nominovali ti, kdo se při hlasování neflinkali. Se stejně otevřeným hledím bych k anketě přistupovala i v případě, že bych se mezi kandidátkami nějakým nedopatřením ocitla i já. Ale to je naštěstí vyloučené, protože moje hlasové výkony jsou takové, že si doma nesmím zpívat ani při mytí nádobí. Šanci na pěvecké vystoupení by mi snad mohl skýtat sborový zpěv. Ale musel by být hodně hlučný, abych tam nemohla vyniknout. Třeba něco jako Hlahol, chrámový sbor Laudamus nebo Alexandrovci.
Mám slavnostní slavičí večery ráda. Těší mě pohled do tváří pěti interpretů, kteří v hlavních kategoriích dostali od posluchačů největší počet hlasů a teď v hledišti netrpělivě vyčkávají, až jiná slavná osobnost rozlepí na jevišti obálku, začte se a pak rozechvělým či překvapeným hlasem přečte jméno zde uvedené. Jsem žena, a tak se snad trochu i umím vcítit do pocitů nominovaných zpěvaček. To víte, je jich pět, ale Slavíci jen tři. Dvě tedy odejdou s nepořízenou. To musí bolet. Představuji si, že se určitě objednaly do nějakého hodně drahého kadeřnického salónu, nechaly si od prestižní módní návrhářky navrhnout a posléze ušít večerní róbu a teď ostrouhají. Šaty ani účes na jevišti nepředvedou. A jejich tři šťastnější kolegyně řeší jiné dilema. Po vyhlášení svého jména jsou upřímně překvapené, dávají pozor, aby si při stoupání na pódium nepřišláply podšívku, aby po převzetí Slavíka pěkně poděkovaly všem, komu děkovat chtějí a případně poblahopřály těm, komu si asi měly raději rozmyslet, jestli poblahopřejí. Jestli vám tato věta nedává moc smysl, pak vězte, že mně po shlédnutí včerejších Slavíků ano.
Důvodem je Lucie Bílá, která se při své děkovací řeči neovládla a ve změti děkování a blahopřání na sebe prozradila, aniž to měla v úmyslu, že výsledky ankety – tedy alespoň v kategorii zpěvaček – zná již předem. Ale znát by je neměla, že jo? Ona totiž coby čerstvá stříbrná Slavice, poblahopřála pěnici bronzové i budoucí zlaté slovy: „Když jsem dostala prvního Slavíka, byly vám oběma tři roky,“ řekla Lucie Bílá a mávla směrem, kde slavičí kandidátky seděly. Určitě jsem nebyla jediná, kdo vykulil oči. Oba moderátoři si rychle vyměnili rozpačité pohledy a určitě se modlili, aby si Lucčina přehmatu diváci nevšimli.
Jenže já jsem zbystřila. Jak může Lucie Bílá vědět, že letošní vítězce Českého slavíka byly v době jejího prvního vítězství tři roky, když letošní vítězka ještě nebyla vyhlášena? Auuu, faux pas jako husí stehno na talíři vegana. No a bylo jasné, kdo letošní Slavicí bude, protože věk dalších z finálové pětice - Lucie Vondráčkové ani Moniky Absolonové - do této věkové kategorie nezapadá. Po přenosu mi to nedalo a nechala jsem si strejdou googlem potvrdit, že bronzová Eva Burešová i zlatá Ewa Farna mají stejný rok narození: 1993, takže jim skutečně v roce prvního Českého slavíka Lucie Bílé byly tři roky.
A víte co? Tak já zkusím natrénovat alespoň Když jsem husy pásala, abyste mi příští rok mohli do Slavíka poslat nějaké ty hlasy. Zpívat na galavečeru sice budu hrozně, ale je na mě spolehnutí, že předem nic nevykecám.
