Nejdůležitější muži mého citového zrání byli dva. Jedním z nich byl hokejista a později hokejový trenér IVAN HLINKA.
Jako mladé dívčí jsem byla každou chvíli platonicky zamilovaná do nějaké osobnosti. Jééé, to bylo tak pěkný. Ale některé ty "lásky" mi vydržely až do dospělosti. Prostě i s nabraným rozumem jsem se k některým lidem natolik emočně přitulila, že mě provázeli, a někteří i nadále provázejí, velkou část mého života. A tak mě napadlo, že je na začátku roku nejen svým přátelům postupně připomenu, protože oni si určitě vzpomenou, že to tak opravdu bylo. A pokud to zkouknete náhodou i vy, pak se třeba pousmějte, to je po lásce hned druhá báječná a hrozně zdravá věc. A navíc je možné, že si některé z osobností, které v tomto seriálu vzpomínek postupně zmíním, rádi připomenete i vy.
Prozradím, že nejdůležitější muži mého citového zrání byli dva. Jedním z nich byl IVAN HLINKA. Hokeji jsem vždy fandila a fandím dodnes. Ivan Hlinka a jeho číslo 21, jeho 186 cm vysoká postava, jeho dlouhá sóla, když vyjel z naší obranné třetiny, rozkýval se, nabral rychlost, prokličkoval až před branku soupeře a dal góóól!!! Sympaťák zapálený do hokeje, nadaný a férový hráč, později výborný trenér, který dal dohromady a skvěle koučoval tu úžasnou partu, která vyhrála olympijské Nagano. Jen kvůli němu jsem kromě Kladýnka fandila i Litvínovu. Stále se nemůžu smířit s tím, že se jeho osud předčasně naplnil.
Ivan Hlinka měl kladný vliv i na můj školní prospěch. Naše chemikářka nám totiž na konci jedné hodiny řekla, že příště bude zkoušet chemické prvky, tak abychom se na to připravili. Myslím, že to bylo v osmé třídě. No a my jsme si s holkama, co jsme spolu kamarádily, řekly, že to uděláme tak, že si chemické prvky sice zopakujeme, ale každá si vybereme jeden, který se naučíme nazpaměť, prostě ho budeme perfektně umět a uvidíme, jestli některá z nás bude mít to štěstí, že ji učitelka vyvolá právě na ten konkrétní prvek.
Nu, a co myslíte? Samozřejmě. Já jsem si okamžitě vybrala jako „svůj prvek“ hliník, protože jeho název se jako jediný podobal Hlinkovi. Křemík ani beryllium se pro ten účel nehodily. A představte si, že mně se to povedlo. Paní učitelka Cinková mě vyvolala na hliník a já jsem o něm vše, co bylo v učebnici, doslova vysypala z rukávu. Ještě dnes vím, že základní surovinou pro výrobu hliníku je bauxit, že jeho chemická značka je Al, že je velmi dobře rozpustný ve zředěných kyselinách, a že se odstěhoval do Humpolce. Jenže učitelka během mého proslovu něco psala na tabuli a jen občas mrkla mým směrem. Když jsem skončila, řekla, že by mě pochválila víc, kdyby měla jistotu, že jsem během odpovědi nenakukovala do učebnice. Hrozně se mě to dotklo. A tak jsem svoji odpověď začala znovu deklamovat, tentokrát paní učitelce přímo do očí. To zabralo a dostala jsem z hliníku jedničku.
Ale kdykoli se setkáme s přáteli z dětství a z časů dospívání, a začneme vzpomínat, každý hned řekne: „No jo, ty a tvůj Ivan Hlinka, ty a jednadvacítka. Kdyby nebylo toho tvého propojení s ním, tak už dneska nevíme, jaké měl na dresu číslo. Ale díky tobě to nelze zapomenout.“ Kdoví, jestli si v tu chvíli uvědomí, že mi to vše zřejmě bylo souzeno. Vždyť já jsem se jednadvacátého narodila.
