Světla pomalu pohasínají, pár diváků, kteří přibíhají na poslední chvíli, obsazuje kvapně sedadla. Netuším, že do mé blízkosti právě usedá jeden z anonymních hulvátů.
Světla pomalu pohasínají, pár diváků, kteří přibíhají na poslední chvíli, obsazuje kvapně sedadla, slova, hrnoucí se do té chvíle ze stovek úst, ubírají na intenzitě, až jen drobně ševelí a z reproduktoru příjemný hlas diskrétně žádá přítomné, aby vypnuli své mobilné telefony a vítá je na koncertu Hany Zagorové. Netuším, že do mé blízkosti právě usedá jeden z anonymních hulvátů.
První vzpomínkou na hudební vystoupení Hany Zagorové, které jsem před pár dny navštívila v Kralupech nad Vltavou, je paradoxně znovuobjevení toho, kolik pěkných písniček ve svém repertoáru měl svého času Petr Rezek. A stejně překvapivé zjištění, že si ty texty po těch letech vybavuji a umím je. Nebyl to koncertní předskokan v pravém slova smyslu, protože až nečekaně kvalitně vyplnil úplně sám první polovinu programu. A jestli snad pár nedočkavců v diváky napěchovaném sále zpočátku natahovalo krky ve snaze už už zahlédnout alespoň cíp kostýmu své Haničky Zagorky, tak po krátkém čase rekvalifikaci na žirafu vzdali. Celý sál totiž nadšeně tleskal do rytmu a došlo i na sborový zpěv, když zněly Rezkovy písničky jako: Prší krásně, Tulák po hvězdách, Když je klukům 15 let, Kino Gloria... Sympatický zpěvák vypadal báječně. Tomuhle člověku, že je 74 let? Figurku jako zamlada, kvalitní zpěv, elán, šmrnc, kouzlo osobnosti. Ano, tenhle zpěvák si bouřlivé ovace a neutuchající potlesk na konci svého vystoupení opravdu zasloužil.
Po přestávce vplula na pódium očekávaná Hanička a dodala ke všem zmíněným atributům ještě noblesu, šarm a citlivé šansonové podání. Připadalo mi úžasné, že při hudební produkci dvou umělců - vlastně v důchodovém věku - vstala ze sedadel skupina mladých dívek, které o penzijním připojištění ještě zřejmě ani neuvažují, spontánně vystoupila do uličky a až do konce tam tančila. A dívky nebyly samy. I na balkoně se vstávalo, aplaudovalo, podupávalo, zpívalo. A v poslední řadě v přízemí jakbysmet. Vím to, protože tam jsem seděla já.
A můžu vám teď prozradit, proč jsem na koncert přišla. Na poslední chvíli mi totiž vstupenku nabídla kamarádka Danka. Její partner vyfasoval nečekanou pracovní směnu, tak bylo potřeba sehnat náhradníka, který ho kvalitně zastoupí. Ale proč přišla ta paní, co se posadila vedle mě, to fakt netuším. Od prvních tónů se věnovala nějakému chytrému telefonu větších rozměrů, či co to bylo za světelného záškodníka. Posadila si ho na klín a pak už jen ťukala, „listovala“, hledala, a ve tmě mi po většinu dvouhodinového vystoupení vysílala do očí nepříjemné pablesky. Protože jsem se jinak dobře bavila, nechtěla jsem paní napomínat a snažila jsem se, co to jen šlo, natáčet tělo na opačnou stranu, abych to šajnování trochu zmírnila. Ale věřte mi, že po sedmdesáti minutovém ozařování jsem měla z levého oka už pomalu mrzáka. To fakt nešlo vydržet.
A tak jsem ohleduplně počkala na chvíli, kdy z obecenstva zněl potlesk, abych nerušila písničku, k paní jsem se drobně nachýlila a zdvořile ji potichu a s úsměvem požádala, zda by mohla přístroj alespoň naklonit na druhou stranu, protože mi opravdu hodně bez přestání svítí do očí. Paní zřejmě nevěřila svým uším. Doteď jakž takž vnímala Bludičku Julii a teď tohle. Ohromeně po mně hodila okem a maličko, ale opravdu jen maličko, se odvrátila na druhou stranu. Ač se ani slůvkem neomluvila, stejně jsem považovala za slušné jí i za tu drobnou snahu poděkovat. A pak se probrala k životu nesmrtelná hloupost. Při dalším potlesku nešlo přeslechnout partnera světélkující paní, který se přísně otázal: „Co ti chtěla?“ A po chvíli následoval proud rozčilených vět, z nichž jsem pro svoji osobu vylouhovala jednu nadávku a fůru dotčeného halasení: „To snad není možný, sama tu fotografuje a tebe bude omezovat a otravovat...“
Dál jsem neposlouchala. Jakmile má nějaký nezdvořák potřebu mě neprávem znectít, vypínám příjem. Tak můj pidi foťáček velikosti 10x6 cm bez blesku, který jsem v poslední řadě – stejně jako mnozí další - občas uvedla do chodu, aniž jsem tím kohokoli obtěžovala, omezovala či osvětlovala, je pánovi trnem v oku. Ale že jeho partnerka měla telefon vypnout hned na začátku představení, to velkoryse přehlédl.
A jak to dopadlo? No nijak. Koncert byl úžasný, moje dobrá nálada spokojeně bublala jako zavařovaná marmeláda, a zatímco telefonový páreček odcházel domů s přesvědčením, vedle jak hrozné ženské to seděli, a se slovy plnými opovržení na moji adresu, já jsem si týden musela do levého oka kapat Visine.
Co člověk nadělá. Hloupost je nesmrtelná, neboť argumenty ji neumlátíte. A věřte, že mně se po tak krásném hudebním zážitku nikomu naplácat nechtělo. A tak jsem po koncertu Hany Zagorové jednomu hulvátovi darovala život. :-)
