Odhadnout lidskou povahu není snadné. Určitě taky znáte situace, kdy se na vás někdo tváří jako mílius, že mu samou zjihlostí div nepošeptáte svůj PIN, a za vašimi zády... hanba povídat.
Odhadnout lidskou povahu není snadné. Určitě taky znáte situace, kdy se na vás někdo tváří jako mílius, že mu samou zjihlostí div nepošeptáte svůj PIN, a za vašimi zády... hanba povídat. A jiný vyhlíží, jako by všechny svízele zakořenily v jeho kdysi růžové zahradě, a při bližším ohledání jeho nátury se divíte, jaký je to spolehlivý čtverák.
Moc pěkné by bylo, kdyby se k povaze dalo přivonět. Nesmějte se. Víte, jak by to bylo přehledné? Je dokázáno, že čichové vjemy nám uvíznou v paměti nejdéle. A nemyslím tím zrovna maminčinu svíčkovou. Tu si pamatujeme všichni. Ale stalo se mi třeba, že jsem, opravdu nevím proč, ucítila jednou ráno cestou do práce zvláštní závan vzduchu, který mi připomněl báječné chvíle strávené kdysi u Černého moře v Albeně.
Nedovedu to vysvětlit, protože přímořský ozón není na Kladensku běžný jev. Cítila jsem moře, vlhký plážový písek, příslib horkého dne, šopský salát, a moc nechybělo k tomu, aby mi na těle pleskaly mokré plavky.
Ale zpět k povaze. Já si to v praxi představuji asi tak. Naivní dobrotisko od přírody, co se s vámi bezelstně rozdělí o poslední korunu, by mohlo vonět po jarních fialkách. Šejdíř, kterému nemůžete věřit ani pihu na nose, by obtěžoval zápachem jako poslední přepravka loňských brambor. Klevetnice by byly obdařeny štiplavým pažitkovým odérem, grobiáni by čpěli jako zapařený kompost, opatrné stydlíny by provázelo aroma posečené trávy a člověk se srdcem na dlani by voněl jako višně v čokoládě.
Co říkáte, nebylo by na světě útulno a vztahově bezpečněji, asi jako když nepříjemné šero zruší fungující baterka nebo vyčištěné brýle? Potřásáte si rukou s novým kolegou, který je cítit jako zmoklý pes a hned víte, bacha, bezohledný kariérista. Pokud naopak zavětříte polínka z čerstvě naštípaného dříví, radostí zavýsknete, protože jste narazili na ryzí charakter.
Ovšem musím počítat i s tím, že lidem se člověk nezavděčí. Tam, kde je jednomu libá fialková vůně, tam druhý s radostí přivítá čmoud z uzených žebírek. Někdo s gustem oňuchává nové boty, jiný má za parfém romadůr.
Proč já to však tak komplikuji? Krátce a jasně, jakmile bychom přišli do styku s někým, v jehož přítomnosti uděláme HEPČÍ, začneme kamarádit raději s někým jiným.
Přeji nám veselé rozpoznávací kýchání, i když chápu, že vám, co jste stejně jako já chytili předvánoční vlnu chřipky, potí se vám i ty póry, o nichž jste dosud neměli ani tušení, hepčíkáte v jednom kuse a necítíte nic, jsme nakonec protivní všichni. Tak hepčí vespolek.
