Diplomat použije nic neříkající: „Děkuji za optání.“ A samozvaný vtipálek odvětí něco v tom smyslu, že kdyby se mu vedlo jen o trochu líp, už by se to nedalo vydržet.
Taky jste celí rozpačití, když vám někdo položí zdánlivě neškodnou konverzační otázku: „Jak se máte?“ Já tedy ano! Co honem říct? Všimněte si, že hovorový trosečník, aniž zváží důsledky povšechné odpovědi, většinou vyhrkne: „Dobře.“ Alibista předá konverzační veslo zpět tázajícímu odpovědí: „A vy?“ Slovní ekvilibrista začne – k tazatelově škodě - zevrubně líčit každý nezajímavý detail svého žití. Diplomat použije nic neříkající: „Děkuji za optání.“ A samozvaný vtipálek odvětí něco v tom smyslu, že kdyby se mu vedlo jen o trochu líp, už by se to nedalo vydržet.
Angličané zprofanovanou větičku už dávno vyřešili jednoduše. Na dotaz „How are you?“ následuje odpověď „How are you?“ Všimněte si, že původní otázka – jak se máte? - zmutovala na pozdrav. Však vy také na „Dobrý den“ odvětíte to samé, aniž vám vaše odpověď připadá nepatřičná či ošizená.
Kamarád Honza soudí, že na tuto otázku v podstatě nelze odpovědět a já s ním souhlasím. Lidské bytí si můžeme představit jako předsíňovou stěnu na kabáty. Pak snadno přijdeme na to, že nikdo nevěšíme svůj život jen na jeden háček. Je logické, že úplně jinak se nám vede v zaměstnání, jinak v partnerském vztahu, maličko odlišně ve vztahu k dětem, k rodičům, jinak se máme mezi přáteli, ještě jinak se nám daří třeba při sportu, v šachovém kroužku nebo v kurzu plnění čokoládových bonbonů pro začátečníky.
Jenže kterak rozlišit, jak vážně se nás tázající se člověk, skutečně ptá? Je to jen zdvořilostní fráze předpokládající, že dotaz taktně přejdeme, nebo vážně míněný zájem o naši osobu? V prvním případě střelíme od boku: „Skvěle... v porovnání s průměrným bezdomovcem,“ a doufáme, že se počáteční konverzační ostych vesele rozplyne. Druhá odpověď si žádá obšírnou zpověď: „Doma je to dobré tak na půl, s Vlastou jsme se usmířili a zrovna včera jsme si v katalogu vybírali společnou letní dovolenou, jen kdyby ten náš pubertální flink konečně shodil dredy a udělal maturitu. V práci je to na prd. Pořád nám to koroduje a šéf si myslí, že mojí vinou, i když dobře ví, že službu měl Jarolímek. Na tenise se mám výtečně! Vylepšuju druhé podání, v krajské tabulce jsme poskočili na třetí místo a zítra si jdu koupit nové tričko s logem Berdych.“ Musíme však dát dobrý pozor, abychom odpovědi nezaměnili a první známý po pár našich větách nemusel polknout antidepresivum a přítel číslo dvě se neurazil.
Jeden z mých známých má zřejmě pocit, že dotaz – jak se máš? - přelstil a nedávno ho inovoval: „Jak ti dupou králíci?“ Evidentně neočekával víc, než můj úsměv. Protože vím, že žádný dotaz není tak trapný jako rozpaky nad vymýšlením odpovědi, bez váhání jsem odvětila: „Člověče, kdyby králíci... mně snad dupou dinosauři, chytila jsem takovou komplikovanou chřipku a začalo to tím, že ........“
A mimochodem, jak se, milí čtenáři, máte vy? :-)
