Zdravotní sestra vypískla: „Jé, to je ale roztomilé,“ a já jsem uvažovala, jakou rozkošnou chorobou pán strádá.
Když mě donutí nějaký zvláště vytrvalý neduh navštívit naše zdravotnictví, mám nejvřelejší vztah k vyšetření rentgenologickému. Nikdo mi tam nestrká šlahoun do žaludku, nevrtá mi do zubu, ani hluboko do peněženky. Vyfotí vás tam bez podmínky úsměvu - vašeho i jejich - a výsledky pošlou ošetřujícímu lékaři. Pokud vás čekají nějaké nepříjemnosti, dozvíte se je až za týden, když k němu přijdete na kontrolu.
Onehdy jsem si šla nechat zvěčnit plotýnku a nepříjemné to bylo hned. Službu ten den měla totiž sestřička, která se ráno evidentně probudila s pocitem, že povolání zdravotní sestry je sice užitečné lidské poslání, ale rentiér je rentiér. Ten o poslání ví jedině to, že si posílá každých deset minut pro šampaňské a čerstvé jahody a mezitím se nimrá v cenných papírech. Sestřička už pouhou svojí přítomností vytvářela v čekárně takové dusno, že si kardiaci rozepínali knoflíčky u krku. Jak tak obcházela jednoho pacienta po druhém, bylo možno její momentální výskyt určit podle štěkavých povelů, které splývaly v masu hlásek: Doporučeníoddoktorakartičkuzdravotnípojišťovny! Navíc se na některé marody dívala tak vyčítavě, až nabývali dojmu, že přišli s nějakou prkotinou, a ještě k tomu předčasně. A jiní si její pohled vysvětlovali tak, že jdou už příliš pozdě a není jim pomoci.
A pak se mezi poslední příchozí vklínil do přecpané čekárny takový droboučký, malý a velmi nenápadný starší pán v kloboučku. A sestra na něj spustila to svoje ryčné: Doporučeníoddoktorakartičkuzdravotnípojišťovny!
Pán ochotně šmátral v náprsní kapse, až švy praskaly a vydal požadované doklady. A potom se děly věci. Sestra vesele vypískla a žvatlavě se začala rozplývat: „Jé, to je ale roztomilé“. Pán byl hned celý jako pivoňka jen k němu přivonět a sestra byla přívětivost sama. Bleskově jsem uvažovala, jakou rozkošnou chorobou pán strádá a ze všech možných diagnóz jsem přišla jenom na potníčky.
Za chvilku se vynořila druhá sestra, která do té doby nerudně naháněla pacienty do kabinky, dělala takové tiché chi, chi, chi a volala: „Pan Poupátko, je tady pan Poupátko?“ A ten maličký pán si klestil cestu a sestra rázně řekla: „To je ale roztomilé jméno, půjdete jako první.“
Věřte, že v celé čekárně se nenašel nikdo, kdo by protestoval. Všem bylo jasné, že s nějakým rezolutním jménem jako mají třeba kolegové Vodvářka, Pohanka nebo Pražák, se jim dnes valného ošetření nedostane. Snad ještě tak kolega Nožička by mohl mít drobnou šanci.
Od té doby tiše závidím všem, kdo mají štěstí na zdrobnělá příjmení. Protože vím, že pan Lalůček či Bubřinka určitě dostávají bezbolestné injekce a vitamíny zdarma. A my, nositelé nezáživných jmen jako Ortová nebo nedej bože Novák, si ze všech dostupných úrazů pořizujme maximálně záděru a tu si olizujme doma sami. Stejně pan Pumlíček půjde do ordinace před námi, i kdybychom na středisku číhali už od svítání.
