Patříte mezi optimisty, které v září nedohání podzimní splín, nebo jste depresivní typ a je vám už teď nanic z představy namrzlých silnic?
Vnímáte nadcházející roční období jako lumpa, který necitlivě vytrhne štafetový kolík příjemnému létu a pak se s ním schválně hodně pomalu loudá do březnového cíle? Nebo si raději řídíte život sami, aniž hledíte na nějaký sprint či škobrtání, které souvisí s ročním obdobím? Tak to jste pašáci.
Ale jestli na vás přece jen občas přijdou chmury, jak stojí všechno za starou belu, uchopte nějaký hmatatelný pozitivní příklad a povolejte ho na pomoc. Že se mi to snadno poví? Že kolem vás není široko daleko nikdo, kdo by stál za zmínku? Tak já vás seznámím se svým oblíbeným příběhem. Třeba vás svojí báječnou životaschopností také nadchne.
Říká vám něco jméno Jeanne Calmentová? Tato francouzská dáma zemřela 4. srpna 1997 a dožila se požehnaných 122 let a 164 dní. Za svůj vysoký věk prý vděčila genům a střídmosti v jídle. Například oželení večeře považovala za nejlepší způsob, jak se druhý den cítit fit. Ovšem nejednalo se o žádnou poustevnici. Do svých sta let jezdila na kole a do sto sedmnácti kouřila. A jestli si myslíte, že se nikotinového pokušení vzdala ze zdravotních důvodů, jste vedle. Prostě si už kvůli špatnému zraku nemohla sama zapálit, a žádat o to někoho jiného považovala za nemístné obtěžování. Ráda si dopřála i skleničku portského či čokoládu. A přestože se život k paní Calmentové několikrát otočil pěkně důrazně zády, byla vždy optimistkou.
Od roku 1960 žila sama. Zemřel jí manžel, dcera a po autonehodě i vnuk. A pak se jí naskytla kuriózní nabídka. Jistý notář si vsadil na skutečnost, že je o 43 let mladší než drobná, vetchá stařenka a nabídl jí doživotní rentu 2500 franků měsíčně, když mu odkáže svůj dům v Arles. Od uzavření smlouvy jí vyplatil třikrát více, než činila hodnota nemovitosti, a po jeho smrti museli ve splátkách pokračovat jeho potomci. O svých 120. narozeninách k tomu madam Calmentová vesele poznamenala: "Každý z nás občas v životě udělá špatný obchod.“
Ani později, když už žila v domově důchodců, byla takřka neslyšící a museli jí vozit na vozíčku, nic nebránilo tomu, aby oplývala dobrou náladou a trousila svérázné vtípky. „Budu se smát ještě těsně před tím, než umřu, mám to v plánu,“ tvrdila nezdolná důchodkyně.
A tak zkusme aplikovat francouzský recept na místní poměry. Třeba si místo portského a čokolády pochutnejme na plzeňském s tlačenkou. A poohlédněme se po nejbližším naivním notáři. Že byste notáře znali, ale máte jen pronajatou garsonku? Nevadí, jen žádné vrásky. Paní Calmentová o nich krásně žertovala: "Já jsem vždycky měla jenom jednu vrásku, a to je ta, na které si sedím."
Tak optimistické podzimní posezení na čemkoliv!
