Abych to upřesnila, slečna Edna to možná řekla nahlas, ale já jsem si to před pár dny přečetla na jejím facebooku a hned jsem zareagovala.
„Milá Edno, to je správné slovo do pranice. Jeden můj známý, pan Luděk, který je už hodně let v penzi, si stále něco pro sebe studuje, čte, vyhledává k tématům informace atd. A když se někdo podivuje, občas i ušklíbne, že se v jeho věku na to už nevykašle, co z toho má, tak s oblibou odpovídá, že přece nemusí umřít jako blbec.“
Já samozřejmě vím, že tou zmínkou chtěla zdejší blogerka jen svěřit přátelům a světu, že ten den zkrátka nejde do zaměstnání, ale že zamíří třeba na seminář, nebo že se bude věnovat samostudiu a přípravě na zkoušky, což je v jejím věku normální. Ale příklad pana Luďka jsem do kontextu uvedla i proto, že jsem byla nedávno vystavena zlobným poznámkám maminky jedné studentky. Hrozně se rozčilovala, že má její dcera od češtinářky rozpis doporučené literatury a ona tedy fakt nechápe, proč by budoucí zdravotní sestra měla číst něco od Moliera nebo Smrt krásných srnců od Oty Pavla. Paní kroutila hlavou a dožadovala se mého souhlasu. Skoro to vypadalo, že když její dcera bude tušit, kdo byl Alexandre Dumas, a co napsal Karel Čapek, tak jí naskáče ošklivá vyrážka a léta se jí nebude moct zbavit.
A tak jsem se pustila do vysvětlování, že každý středoškolák by měl po maturitě odcházet do života vzdělán komplexně. Samozřejmě, že nejdůkladněji v jeho hlavní disciplíně, ale pokud absolvent střední školy tipuje, že druhá světová válka skončila v roce 1968 a Mozart se proslavil především čokoládovými koulemi, není to nic k oslavování. A na argument, že si student nemusí pamatovat, co napsal Shakespeare, protože si to může najít na internetu, odpovídám, že to malou násobilku taky, a přesto je užitečné ji umět.
Přitom vysvětlení je jednoduché. O literatuře se nedá vykládat jen teoreticky, žák potřebuje poznat styl výpovědi autora o stěžejních tématech dané doby osobně. Jak vypadá satira, realismus nebo naturalismus v literatuře, nám nic nevysvětlí lépe než pomocí příběhu kniha sama. Například romány a povídky Boženy Němcové ukazují život na vesnici, Hemingway první světovou válku, Dickens a sestry Brontëovy život devatenáctého století. Stačí mít na zřeteli to, že z nějakého zásadního důvodu jsou tyto knížky známé a úspěšné a proto je stále kupují a čtou lidé po celém světě. A to určitě ne kvůli tomu, že by je číst museli. Ony jsou prostě opravdu dobré.
Ale nejde jen o literaturu. Student by měl samozřejmě znát základy chemie, fyziky, historie… Říká se tomu vzdělání. Bez něj by ze škol vycházeli jen snadno manipulovatelní jedinci, kteří si žádnou novou informaci nedají s ničím do kontextu a nevědomky kývnou na každou kulišárnu, ale i špatnost, která je jim jednoduchou formou předložena.
A proto fandím všem, kdo se vzdělávají průběžně celý život. Všem, kteří mají touhu po vědění a svému životu bez ohledu na věk přidávají na hodnotě. Každému, kdo nerezignoval. Jak říká pan Luděk: člověk nemusí umřít jako blbec… a já s notnou nadsázkou dodávám: to je fakt, ale je škoda, že mnohým tak vyhovuje žít.
