Já vám nevím, ale na tuto oblíbenou hlášku mojí tety jsem si vzpomněla, když jsem si v pátek potřebovala na Masarykově nádraží odskočit.
Zdravím všechny, kdo jste v pátek četli moje povídání o tom, jak si právě jedu převzít blogerskou cenu. A protože mě někteří z vás vyzvali, abych podala hlášení, jak to všechno dopadlo, zkusím se o tom pár slovy zmínit. Slovní skrblík by napsal, že dobře, a měl by nejen pravdu, ale i vystaráno. Já budu štědřejší a začnu něčím tak prozaickým, že mi určitě budete ihned nakloněni, protože na WC občas musíme všichni. I já jsem tím směrem hned po vystoupení z vlaku zamířila, jenže toalety, které byly na Masaryčce léta letoucí na dohled od perónu, už neexistují. Jsou přepásány cedulí, že byly přesunuty o 50 m dál. Což o to, našla jsem je hravě, jenže časy, kdy jste si oplachovali ruce a mohli sledovat, zda váš vlak ještě stojí ve stanici, jsou ty tam. Ty nové se nacházejí v suterénu. V botách na podpatku se sestupuje obzvlášť pěkně. Můžete nastoupit i do výtahu, ale v podvečer se mi do uzavřeného prostoru nechtělo. A ten divný chlápek, který postával poblíž, mluvil sám se sebou a evidentně se tu už dlouho modlil, aby mohl k někomu přistoupit, ve mně taky velkou důvěru nevzbuzoval.
Další překvapení mě čekalo dole. Žádné okýnko s přívětivou „hajzlbábou“, která vám odměří poměrný díl toaletního papíru a ještě u toho stihne háčkovat krajkovou dečku. Turnikety tam jsou. Abyste se do kýžených prostor dostali, musíte jim nejdřív – zřejmě jako výkupné – vydat 15,- Kč. Proboha, co je to za cenu? Patnáct korun, to snad bude i s kulturním programem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na svoji starou tetu. Když jednou za čas vyrazila do hlavního města a viděla někde za výlohou pro ni nehorázné ceny, hned nahlas hartusila: „No to si snad dělaj z obyčejných lidí blázny.“
Co se dá dělat, vykoupím se. Ale nad otáčivým turniketem hlásá cedulka, že mince nerozměňuje. Paráda. To si mám tu padesátikorunu rozkrájet nebo co? Ovšem, pozor, támhle tomu pánovi strojek něco vrací. Šátrám v kabelce po brýlích a připadám si jako Jiřina Bohdalová v silvestrovské scénce s Karlem Šípem. No víte, ve které, jak nemohla najít brýle, myslela si, že na inzerát pozvala řemeslníka (elektrické služby) a ony to byly erotické služby. A připadám si tak právem, protože teprve teď pořádně vidím a cedulka naopak upozorňuje, že rozměňuje, že drobné vrací.
Asi takhle, toalety jsou to pěkné, čisté, a zrcadel mají, že by u nich mohl Vlastimil Harapes trénovat baletky. Ale při odchodu máte pocit, že příště musíte nejdřív vypít nejmíň půl litru vody, abyste si to tam za ty prachy víc užili. Za sebe říkám, že to do budoucna nebude moje oblíbené místo. Koho mohlo napadnout, že na nádraží, kde každý spěchá, aby mu neujel vlak, budou cestující rádi hopsat po tolika schodech dolů a zase fofrem nahoru, aby ve finále zjistili, že je jejich spoj už v čudu? Jediné plus vidím v tom, že se pasažér pak už vzteky nepoto… protože vše podstatné nechal předtím v suterénu.
No prosím, a ten divný chlápek, co si vyhlížel budoucí výtahovou oběť, si tu mumlá pořád. Opravuji. Už nemumlá. Vylovil z uší handsfree sluchátka, výtah bez povšimnutí minul a na WC začal sestupovat po schodech.
P.S. Namítáte, že jsem vám o blogerském srazu vlastně nic neřekla? Tak pardon, třeba zase příště…
