Až vás zase televizní zpravodajství během půl hodinky promyšleně vymáchá ve všech světových hrůzách a domácích drbech a vy budete mít po skončení pocit, že jste se museli přeslechnout, dejte nosy na stůl.
Dnes bych ráda začala anekdotou. Je sice taková archaická, ale k tématu slušivá. Jedna moravská dcerka jde koupit mašlovačky. Její matka si na poslední chvíli vzpomene, co jim doma ještě schází, vykloní se z okna a za dívkou volá: "A špunt do vany!" Dcerka chápavě zakývá hlavou, ale za chvíli se vrátí s prázdnou a povídá: "Tak nenesu nic. Mašlovačky měli, ale ne špundovaný."
Pokud vás název dnešního blogu trošku znejistil, teď už máte určitě jasno. Tento druh přeslechů vstupuje na jeviště komunikace ve chvíli, kdy v souvislém textu omylem identifikujeme slovo, které v něm není obsaženo. Věřím, že i vy jste už slyšeli o měkoních. Nevydávejte se za nimi do ZOO, do polí ani na safari, nejde o nový živočišný druh, ale o známý přeslech v textu písně „Už mně koně vyvádějí.“
Kamarádka Táňa mi vyprávěla o vtipném přeslechu, kterého se kdysi dopustila ona sama. Miluje hudební skupinu Spirituál kvintet a lovila svého času všechny písničky, které kdy nazpívali. Sehnala i „Zelené pláně“. Těm, kdo tápou, připomenu první verš: "Tam, kde zem duní kopyty stád…“ Dále se zde zpívá: „čpí tam pot koní a voní tymián“. No nevynoří se vám, stejně jako Táně, představa několik dnů nemytého podkoního?
Kolegyně Lenka má už na věky jeden přeslech spojený s pohádkou Jak se budí princezny. Když ji jednou o vánočních svátcích se sourozenci sledovala a došlo na scénu, v níž uražená královnina sestra vyřkne zlou sudbu o tom, jak se v den sedmnáctých narozenin princezna píchne do prstu, usne a s ní celé království, zaburáceli u televize smíchy. Přeslech jim vnukl představu Růženky pojídající celou říši. A není jim pomoci. Kdykoli film dorazí do těchto míst a Libuše Švormová královskou dceru proklíná, začnou Lence cukat koutky úst i teď v dospělosti.
A další moji přátelé mají zase takový pěkný nedělní zvyk, kterým udivují návštěvy neznalé jejich koloritu. V poledne pěkně prostřou, naleští příbory, obsadí všechny židle a otec rodiny zvolá: „Maminko, nos na stůl“. A co myslíte, že pak udělají? Že začnou obědvat? Ale kdepak. Všichni si honem položí na stůl nosy a začnou se smát.
Víte co? Až vás zase televizní zpravodajství během půl hodinky promyšleně vymáchá ve všech světových hrůzách a domácích drbech a vy budete mít po skončení pocit, že jste se museli přeslechnout, protože tohle všechno snad ani není možné, buďte za to pomyšlení vděčni. Já jsem například nedávno slyšela, že u pobřeží pásma Gazy objevili rybáři naleziště mízního plynu. No přeslechla jsem se, byl to plyn zemní. Ale ten mízní mě pobavil víc.
Mám nápad. Až nám zpravodajství pohne žlučí, dejme nosy na stůl. Jako forma tichého protestu je to neškodné. A navíc ušetříme spoustu nadávek pro lepší příležitost.
