Co nám může udělat stáří, když jsme na ně dva? Tento výrok Henriho Stendhala mi vytanul na mysli v čekárně.
Mám na mysli čekárnu před lékařskou ordinací. Seděla jsem v ní dobrou půlhodinu před mojí objednací hodinou. Autobus, kterým jsem dorazila, zpoždění neměl a mně se nechtělo v tom horku bloumat rozpálenými ulicemi. A tak jsem se usadila v čekárně, otevřela jsem si rozečtenou knížku a ponořila jsem se do příběhu, ze kterého mě nad hladinu všednosti přinutil vynořit se přicházející pár manželů v důchodovém věku.
„Kam jdeš? Tady je to,“ řekla hlasitě žena a nespokojeně si odfrkla. „Takovejch let sem chodíme a ty to pokaždý málem přejdeš, to snad není možný.“
Pozdravila jsem oba příchozí a zkusila jsem se znovu začíst. Ale záhy jsem to vzdala.
„Sedni si a nečum,“ zavelela žena, když se její muž začal rozhlížet, kde by si nejlépe opřel hůl.
„Jsi normální?“ divila se opět velice hlasitě a rozezleně za pár vteřin paní, „chceš, aby o tu tvoji hůl někdo zakopnul?“
„Sedni si pořádně a nenatahuj před sebe ty nohy, lidi budou chtít kolem projít a na co narazej? Na ty tvoje hnáty!“
„Proboha, zmlkni už, ty si seď, jak chceš a mně dej pokoj,“ ozval se konečně okřikovaný pán a podal si hůl, kterou předtím opřel o stěnu vedle lavice.
„Ježišmarjá, proč jsi ji tam nenechal opřenou, proč tady s tou holí šermuješ?“ zaskučela paní a vrtěla hlavou tak vehementně, že jsem obdivovala kvalitu její krční páteře.
„Nevotravuj mě furt, už mám toho tvýho kejhání plný zuby, jestli se mi zvedne tlak, tak řeknu doktorovi, že za to můžeš ty,“ začal pán rozčileně odmlouvat a hůl, kterou se dle pokynu manželky pokoušel opět opřít o zeď, s hlasitým klapnutím upadla na podlahu.
„Dědku, já o tebe tu hůl přerazím,“ zařvala paní výraznou fistulí a já jsem knihu definitivně vrátila do batůžku. Bylo mi jasné, že dokud tu budou tihle dva, bude se muset knižní hrdina obejít bez mojí přítomnosti.
Jenže v další vteřině se otevřely dveře ordinace. Vyšel z nich odcházející pacient a taky sestřička. Rozhlédla se, rozzářila se a řekla: „Pojďte dál, Sýkorovi.“
Manželé vyskočili, přidali do kroku, pán klapal do rytmu holí a ve dveřích pouštěl před sebe manželku se slovy: „Jen jdi první, maminko, dáma má přednost.“
„Děkuji, tatínku, ty jsi vždycky kavalír,“ zavrkala jeho žena.
Málem jsem upustila batoh, když jsem ještě zaslechla, jak zdravotní sestra říká: „Sýkorovi, vás já vždycky tak ráda vidím. Vy se k sobě tak krásně chováte, z vás by si mladí a můj manžel měli brát příklad.“
Tolik moje vyprávění skutečné příhody ze slánské polikliniky. A jestli tam s pusou dokořán nesedím dodnes, tak sedím doma u počítače a o té scénce vám právě teď píšu.
P.S. A pokud se vrátíte k úvodnímu citátu pana Stendhala, tak určitě budete souhlasit, že stáří není nudné, když jsou na ně dva. A může mít klidně i dvě tváře. Sýkorovi by vám na ně mohli dát recept :-)
