Motto: Kdo si svůj život představuje jako dlouhou cestu vlakem, ten promarní spoustu času hledáním jízdního řádu.
Realita je záchranář. Občas nám hodí kruh, když se topíme v představách, napadlo mě, když jsem v sobotu potkala spolužačku ze základky. Jitka přijela vlakem z Prahy navštívit maminku a hned na nádraží mi hlásila, že má pro mě námět na blog.
Velvarský motoráček byl v deštivém sobotním poledni jen spoře obsazen cestujícími. A Jitku v ospalém vagónku, kodrcajícím se na jednokolejce, napadlo, jak zajímavé by mohlo být, pokud by ti samí pasažéři jeli shodou okolností touto lokálkou společně třeba před třiceti lety. Dnes si z okýnek sice prohlížejí úplně stejnou krajinu, jen pár domků přibylo v nové zástavbě, třešňová alej prořídla a pár dříve obdělávaných polí uvolnilo místo lebedě, ale jejich životy se proměnily.
Pochválila jsem kamarádku za semínko zajímavé retrospektivní představy, která už v mé mysli zapouštěla chtivé kořínky. Zcela jasně vidím fiktivní sestavu cestujících, jejichž osudy vykvétají do reality. Slečna Pavlínka si prsty přičísne bujnou ofinu a kradmo počítá obdivné pohledy přítomných pánů, aby si teď po třiceti letech na tomtéž sedátku - už jako paní Pavla - utřela zpocené čelo a počítala, jestli stihne včas doběhnout domů a podnadít bůček, než se mladí vrátí odpoledne z dovolené.
Důchodce Podrůžek si podezíravě měří inženýra Brejlu sedícího v protisměru. Až příliš dobře si pamatuje, jak mu před třiceti lety coby osmiletý rošťák nalepil na okraj sedačky žvýkačku a on si ji na kalhotách donesl na odpolední šichtu. Zaboha ten lepkavý sajrajt nemohl seškrábnout. Kdyby za ním do šatny nepřišla vrátná Jarmilka a nenařídila mu, aby si kalhoty okamžitě svlíknul, musel by je vyhodit. Bože, ta Jarmilka ale uměla věci. Strčila kalhoty do mrazáku a za půl hodinky z nich to žvýkadlo sloupla jako nic. Ještě dnes mlsně vzpomíná na těch třicet minut čekání, zatímco Brejla způsobně něco ťuká do toho malého počítače a... proboha, on žvejká!
Padesátiletá slečna Ctibůrková si stejně jako před třiceti lety orosí okýnko horkým dechem a s marnou touhou v srdci kreslí ukazováčkem profil Paula Newmana. A pedantská babka Sejkorová už zase pomstychtivě šátrá za odpadkovým košem ve snaze najít nepořádek, aby českým drahám dokázala, jakou udělaly chybu, když ji v roce 1988 na místo uklízečky nevzaly.
Jo, dalo by se fabulovat ještě dlouho. Ale proč bych to dělala, když po mém boku cupitá přímá aktérka a tvůrkyně nápadu, já jsem přece tím vlakem nepřijela. A tak jsem kamarádce položila logickou otázku: „A co sis v tom vlaku při pohledu na spolucestující představovala ty?“
„Já?“ podivila se Jitka. „No já jsem si přece celou cestu představovala, jak to ty vymyslíš a napíšeš.“
P.S. Pokud vám schází odpověď na název dnešního blogu, tak tady je: Pozorujete-li spolupasažéry decentně a nenápadně, nestane se nic. Jen musíte počítat s tím, že za třicet let se vás při pomyšlení na tuto jízdu zmocní nostalgie. Tak jestli to chcete risknout, vzhůru do šmírování :-)
