Nevymlouvá se. Pokaždé hledá chybu v sobě. Já nevím, je možné, že se v soukromí vymlouvat umí, a když má doma vyluxovat, tak třeba mele pantem, ale jako sportovec je to chlap podle mého gusta.
Jmenuje se Petr Svoboda. Nad jeho perfektně vypracovanou postavou si mnou ruce zastánci antické tělesné kultury a nad jeho holou hlavou propagátoři celostní medicíny i šejdíři se zaručenými lektvary.
Petr Svoboda je český atlet, sprinter, jehož specializací je běh na 60 a 110 m přes překážky. Měl se stát prvním bílým atletem, který překážkovou stodesítku poběží pod 13 vteřin, ale osud s ním měl úplně jiné plány. A ne všechny byly kulantní.
Petra Svobodu jsem nikdy osobně nepotkala, ale vzpomínám, že od chvíle, kdy jsem ho před lety v televizi poprvé viděla běžet, jsem se stala jeho ortodoxní fanynkou. Čišelo z něj sebevědomí a zdravý sportovní zápal, a když mu po závodě nastrčili novináři mikrofon, hovořil do něj tak, že to mělo nejen hlavu a patu, ale možná i parádní klobouk a ponožky. Prostě inteligentní sympaťák.
Když si v roce 2011 na pařížském halovém šampionátu doběhl v čase 7,49 s. pro zlatou medaili, nemohl tušit, že se jeho štěstí zakrátko promění doslova v muka pekelná a posléze i v boj o holý život. Po největším úspěchu jeho kariéry mu totiž praskla klenba v levé noze.
Z novinových informací a občasných rozhovorů jsem se postupně dozvídala o Petrově velkém boji. Zkoušel snad úplně všechno. Největší odborníky i alternativní léčitele, včetně vyhlášeného lékaře Jamese Calderona, který mimo jiné léčil achilovku Tomáše Rosického. Vypravil se za ním do Londýna, ale doktor navrhoval atletovi operaci, byla by to čtvrtá v pořadí, tak se vrátil s nepořízenou zpět a cestou domů přemýšlel nejen o konci kariéry, ale vzpomněl si i na proslulého mnichovského odborníka Hanse Wilhelma Müllera-Wohlfahrta a jeho přírodní účinnou léčbu. A slavný lékař se našeho atleta ujal. Šlo o léčbu na bázi homeopatik, vpichy do achilovky, lokální ozařování… čtvrtý den se dostavily vysoké horečky. Čtyřicítky. A ty už k úspěšné léčbě nepatřily. I po pár letech mi v mysli defilují útržky novinových informací, které mě děsily: otok na achillovce, otrava krve, infekce, hrozba amputace nohy, stačila hodina prodlení a šlo o život, život a nohu mu zachránili lékaři Vladislav Hospodár a Pavel Kolář.
Na více než tři roky musel Petr Svoboda zapomenout na jakýkoli rychlý pohyb, o sprintu přes překážky se mu možná už ani nezdálo. Ačkoli… zřejmě ano, protože v roce 2014 překvapil svým návratem. I když mu zátěž vrcholového tréninku a závodění ztěžovala různá svalová zranění i další zdravotní nepříjemnosti, nevzdal se. Nikdy nezapomenu na jeho euforii, když si na loňském halovém Mistrovství Evropy v Bělehradě dosprintoval pro bronzovou medaili, a byl jen pouhé dvě setiny od zlata! Běhal nadšeně po stadionu a radostí křičel na všechny strany. Snad žádný z medailistů tenkrát nedal ze svého úspěchu najevo větší radost. A snad každý, kdo Petrův příběh znal, ho chápal a upřímně mu obrovský úspěch přál.
Víte, čím mi tento sportovec ještě imponuje? Že se nevymlouvá. Když bezprostředně po doběhnutí hovoří do televize, nefňuká, že byl příliš silný vítr, nepříjemně měkký podklad a kluzké startovní bloky. Kdepak. Pokaždé hledá chybu v sobě, hned nám ji odhalí a zlobí se výhradně sám na sebe. Já nevím, je možné, že se v soukromí vymlouvat umí, že když má doma vyluxovat, tak třeba mele pantem, ale jako sportovec je to chlap podle mého gusta. A já mu dneska budu držet všechny palce, aby se ve finále halového světového šampionátu umístil nejlépe, jak to půjde. A úplně nejvíc mu přeji, aby hlavně doběhl zdravý!!! A to nejen dneska.
