Se vzrůstajícím věkem se nám roky zjevně krátí. Čím více máme životních zkušeností, tím rychleji nám ubíhá čas.
Jak všichni víme, tak živá a neživá příroda stárnou v jiném měřítku. Kupříkladu rozpad nerostů trvá tisíciletí, zatímco rostliny a zvířata jsou na světě jen roky. A během těch pár – pro život vyměřených let – se vlastně průběžně rozpadáme taky. Každý s jinou intenzitou, ale je to tak. Říkejme tomu stárnutí. Čas přesahující náš život lze znázornit v měřítku dějin. Jednou jsem četla zajímavou myšlenku o tom, že od příchodu Slovanů v 6. století nás dělí nemnoho generací. Je to jen 80 rodičovských párů od praotce Čecha až k nám.
Klinické studie potvrzují, že biologické změny v našem těle, které probíhají s narůstajícím věkem, redukují produkci dopaminu v mozku, a tím ovlivňují naše vnitřní hodiny. Jak stárneme, naše vnímání času se začne zrychlovat. Někdo si tento jev vysvětluje také tím, že čím jsme starší, tím máme méně „prvních“ událostí, které si dobře pamatujeme a lépe je časově odhadneme, jako třeba první láska, první dovolená bez rodičů, první sportovní vítězství apod. Se vzrůstajícím věkem se roky zjevně krátí. Je to tím, že člověk vnímá čas jako podíl již prožitého. Pro dvouleté dítě je jeden rok doba nedozírná, protože pro ně představuje polovinu života. Zatímco pro nás, kteří jsme na světě už o něco déle, je to jen zanedbatelný zlomek - šedesátina, sedmdesátina... Den, který ještě před nedávnem míval 24 hodin, jich má pro nás postupně jen osm, ne-li šest. Zkrátka podle toho, kolik nám je. Proto se nám zdá, že k stáru čas tak rychle utíká.
Tak si to shrňme. Vezmu si na pomoc můj oblíbený citát z knihy Ivo Tomana Debordelizace hlavy: „Každý den má 86 400 sekund. Z Prahy do Brna dnes dojedete autem za 2 hodiny. Kdysi by vám to trvalo týden. Navíc žijeme o 30 let déle než v roce 1 900, kdy muži přirozeně umírali průměrně ve 46 letech. Přitom naprostá většina lidí si stěžuje, že nemá čas. Omyl! Nikdy v historii neměli lidi tolik času jako nyní.“ Zajímavé že? Napadlo vás to někdy?
Pokud chceme své stárnutí přibrzdit na rozumnou míru, jedno řešení by tu bylo. Jmenuje se “mindfullness”, aneb vědomé prožívání a vážení si každého momentu. Pokud v sobě vypneme toho autopilota, do jehož rukou svůj rutinní život od dospělosti postupně předáváme, a zároveň si uvědomíme, že je třeba být “vždy při smyslech”, abychom mohli ve zralém věku zkoumat a oceňovat své okolí, dost pravděpodobně budeme mít i barvitější a detailnější vzpomínky, což by nám mělo zabránit vše shrnout do jednoslovné kategorie popisující den, týden, měsíc, rok, desetiletí, či celý život.
Psychologové nám radí, abychom zpomalili čas tím, že budeme vnímat okolní krásu věcí, protože pocit, že něco zažíváme, nám vnímání času prodlouží. A užijme si přítomnost. Místo toho, abychom se neustále zamýšleli, v jednom kuse něco analyzovali anebo se rozhodovali, uvolněme své myšlenky a věnujme je pouze a jen svému okolí. Nové zážitky jsou podněcující pro naši paměť, emočně nás zaměstnávají a nutí nás, abychom se soustředili na přítomnost. To v dnešní době příliš neumíme. Nezapomeňme, že se opravdu nic nestane, když přestaneme dělat něco, co nám sice jde, ale je to pro nás již taková rutina, že vše děláme mechanicky, žádné nové podněty nepřicházejí a tehdy naše stárnutí snad i slyšíme. Pocit stárnutí zastavíme třeba tak, že začneme novou kapitolu našeho života. Je to opravdu jediná metoda. Žádné pilulky na to nejsou.
Americký spisovatel a filozof Elbert Green Hubbard kdysi řekl: „Všichni rádi stárneme, když je nám osmnáct let.“
Ano, v osmnácti, to se to stárne. Ale ani my ostatní se nebojme loučení s mládím. Však víte, že některé návštěvy se i po stisku ruky ještě několikrát vrátí od vrat.
