Dnes, kdy se hovoří spíš o promiskuitě mladých lidí, si připadám jako archaický přežitek. Bude mi třicet a nemám za sebou žádnou intimní zkušenost. Někdy si přijdu tak nechtěná, že je to až k zbláznění.
Knihovnici se čtenáři někdy svěří i s tak citlivými okolnostmi svého života, že by to možná jinému nepovídali. Také jsem za čtvrt století za výpůjčním pultem naslouchala některým hodně zajímavým zpovědím a později je se souhlasem jejich vypravěčů zpracovala. Napadlo mě, že letní prázdniny jsou jako stvořené pro čtení skutečných příběhů. Druhý z nich mi vyprávěla Karla:
Když mi bylo patnáct let, spadla jsem z koně a způsobila si poranění páteře. Takže v době, kdy kamarádky chodily na diskotéky a randily, jsem byla samé rehabilitace, lázně, bolesti a dohánění učiva, abych mohla odmaturovat. Kvůli uzdravování jsem se naučila být trpělivá a věřila jsem, že mám všechno pěkné před sebou. Kromě léčení jsem v tom věku samozřejmě toužila po opravdové lásce, po vzájemném citu a představovala jsem si budoucího partnera jako milého kluka se spoustou zálib, kterému nebude vadit moje drobné pajdání, bude mě mít rád a pomůže mi s uzdravováním. Chtěla jsem s někým sdílet svoje touhy a myšlenky, chtěla jsem mít ráda.
Ale když jsem v osmnácti konečně mohla jít na svoji první taneční zábavu, seděla jsem celý večer jako pecka. Nikdo pro mě nepřišel. Přitom se každý kluk se mnou kamarádsky bavil, smáli jsme se u stolu, vtipkovali, možná i trošku flirtovali, ale jakmile se začalo tančit, šli vyzvat jiné. Tehdy jsem již skoro nekulhala, a i když záda občas bolela, nikomu jsem si nestěžovala. To já zásadně nedělám. Když takto podobně probíhaly i ostatní zábavy a diskotéky, přestala jsem tam chodit.
Po maturitě jsem nemohla za prací dojíždět, lékaři mi celodenní námahu zatím nedoporučovali, a tak jsem byla vděčná za práci, která se vyskytla v místě bydliště. Mám skvělé kolegyně, ale z hlediska možnosti seznámení to je doslova vztahový zabiják. Než jsem se stačila v životě rozkoukat, byla už většina kamarádek zadaná. Neměla jsem s kým jít do kina, vypít si kafe, jet na dovolenou. A situace z tanečního sálu se jako by vpila do mého života. Bylo mi přes dvacet a muži se se mnou chtěli jen kamarádit. Stala jsem se pro většinu přátel diskrétní vrbou. Každý věděl, že na Karlu je spolehnutí.
Vzpomínám, jak jsem na kamarádčině svatbě strávila valnou část oslav ve společnosti sympatického ženichova svědka. Měl podobné zájmy jako já a bylo mi s ním dobře. Domnívala jsem se, že mezi námi přeskočila jiskra, alespoň z mé strany určitě. Zájem z jeho strany mi potvrzovalo i to, že nešel s nikým tančit a celé odpoledne jsme se spolu královsky bavili. Logicky jsem čekala, že mě požádá třeba o telefon, už jsem to málem udělala já sama. Ještě že mi sbírání odvahy trvalo o něco dýl než jeho rozhodnutí vyzvat k tanci nějakou ženichovu příbuznou. Zatímco mě nevyzval do kola ani jednou, s ní protancoval zbytek svatby a se mnou se pak přišel jen rozloučit. Asi aby mě ujistil, jak moc fajn ženská jsem a je rád, že mě mohl potkat. Ani prý netušil, že by se se ženou dalo tak výborně povídat. A tak to prostě dopadne vždycky.
Občas stojím dlouhé minuty před zrcadlem a odhaduji, co je na mě tak odpudivého, že po mně nikdy žádný muž nezatoužil. Nezříkám se společnosti, neseparuji se doma. Začala jsem se setkávat s partou z bývalého jezdeckého oddílu. Vzali mě mezi sebe po těch letech zcela samozřejmě, ale už bych se opakovala, když pointa je vždycky stejná. I tady se všichni muži chtějí se mnou přátelit, poradit se, svěřit se, ale randit a spát chtějí s jinými.
Nedávno jsem se konečně svěřila kamarádce a ji mohla ranit mrtvice. „Kecáš, to není možný, copak žiješ ve filmu pro pamětníky?“ Nikdo si neumí představit, jak mi bylo trapně. Ona mi to prostě neuvěřila a od té doby se mnou mluví jako s někým, kdo má zvrhlý smysl pro humor.
Svůj úděl jsem si dobrovolně nevybrala, prostě se to stalo. Jsem společenská, oblíbená, chodím upravená a k mužům mám ten nejvřelejší vztah. Smířit se s tím, že jsem žádnému nestála ani za úlet, za jednu společnou noc, je pro mě traumatické. Stále nic nevzdávám, ještě pořád věřím. A zároveň přemýšlím, pokud ta chvíle nastane, jak tomu muži vysvětlím, že inteligentní a normální žena mého věku má nulové zkušenosti? Když jsem v patnácti, celá šťastná, čerstvě platonicky zamilovaná, zdravá, se spoustou přátel a celým životem před sebou, sedala na toho koně, ani ve snu by mě nenapadlo, jak hrozně se budu za dalších patnáct let cítit.
První díl letních příběhů byl tento:
https://zdenkaortova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=668874
