Jednoho rána se probudíte a ten pocit je tady. Ještě včera jste běhali od jedné povinnosti k druhé a hravě vše zvládali. A teď sedíte se zlomenou nohou a říkáte si, bože, vždyť já si nemůžu ani zajít pro rohlíky.
A v tu chvíli je úplně jedno, jestli je vám dvaačtyřicet a o penzi nemíváte ani zlé sny, nebo osmapadesát a už do ní nakukujete pootevřeným oknem, anebo se už důchodový věk stal vaší trvalou součástí.
Teď se mi zdá až neuvěřitelné, že těsně před tím, než se mi podařilo si zlomit nohu v nártu, jsem připravovala blog o tom, že přátelství je něco, na co by lidé neměli zapomínat, co by si naopak měli pečlivě pěstovat a nikdy nezanedbávat. Přátelství je totiž vztahem unikátním. Na rozdíl od rodinných vazeb a příbuzenských pojítek si totiž přátele sami vybíráme a nepřivedli nám ho do života ani geny ani eroticky nevázaný strýc František. Přítel je naší volbou a přátelství je naší svobodnou vůlí. Což o to, v mládí se přátelíme raz dva. I naše nároky na přátelský vztah nebývají příliš vysoké a zásadní. Ale s každým dalším rokem nacházíme spřízněné duše obtížněji, někdo už i rezignoval a jinému to tak dokonce vyhovuje. Já přátelství vnímám jako záhonek, který musím průběžně kypřit, věnovat se mu a s láskou o něj pečovat, protože bez této péče mi ani nerozkvete, ani nezavoní. Do přátelství musím zcela dobrovolně a ráda investovat svůj čas, city i soucit, upřímný zájem, přejícnost a důvěru, ale nesmím mít ani na vteřinu pocit, že jde o investici, protože přátelství není výměnný obchod.
Přátelství není o velkých gestech a činech, ačkoli ani ty nejsou vyloučeny. Úplně stačí kamaráda vyslechnout, když se potřebuje vymluvit, zajít s kamarádkou na kafe, i když nemá narozeniny, pohlídat přátelům večer děti, aby mohli alespoň jednou za čas zajít na večeři, kvůli níž si nemusí sami oškrábat brambory, prožít s přítelkyní strach, že syn neodmaturuje i radost, že to dobře dopadlo. Jsou to stovky maličkostí a my v tu chvíli ani netušíme, že si tím sypeme příjemné oblázky na cestičku, kterou se naši přátelé jednou dostanou k nám, až budeme mít pocit, že jsme na svůj problém zůstali sami, protože je nám trapné někoho obtěžovat.
Tak přesně o tomhle jsem chtěla původně psát, aniž jsem tušila, že mě za pár dní situace postaví na konec toho sypaného chodníčku a já svým přátelům nebudu moct jít ani naproti, protože nechodící sádra a zhmožděná ruka, ve které neudržím berle, mi to neumožní. A kromě bolesti se mi do hlavy začaly logicky vkrádat praktické myšlenky na to, jak se budu dostávat k lékaři, kdo mi nakoupí v samoobsluze, kdo mi přinese z lékárny mastičku, a proč mám všechny užitečné věci uložené v poličkách, na něž z vozíku nedosáhnu? Jak si tak sedím, je mi smutno, bolavo, no prostě to stojí za starou bačkoru, tak se začínají ozývat přátelé. Prostě jen tak, sami od sebe mi nabízejí spontánně svoji pomoc: odvoz k lékaři a zpět, přesun na rehabilitaci, přinést nákup, odnést něco na poštu, přinést z knihovny četbu, kdekoli cokoli vyzvednout, kamkoli cokoli dopravit. Pokud jste, milí čtenáři, alespoň nakrátko zažili bezmocný pocit, pak pochopíte moje dojetí. Štěstí není výhra v loterii, ani ve volbách, štěstí jsou přátelé, kterým nejsme lhostejní.
A tak vřele doporučuji, choďte s přáteli na kávu a na pár vřelých slov, i když máte pocit, že vás to bude zdržovat od něčeho hrozně důležitého, dejte jim svůj čas a upřímný zájem. Přítel není ani tak ten, kdo má na to jet s vámi na drahou dovolenou, ale ten, kdo vás navštíví v nemocnici a přinese třeba kousek melounu a úsměv.
Mně se například minulý týden přihodilo něco úžasného. Moje dobrá známá, dětská lékařka Kateřina Bílková, se o mém úrazu dověděla, na facebooku si přečetla, že jezdím každé ráno do nemocnice na rehabilitaci a přivezla mi tam spoustu milých dárků. Úžasné je nejen to, že za mnou časně ráno vážila cestu, ale i to, že všechny dárky vyrobila sama a jsou opravdu od srdce: levandulová kytička z vlastní zahrádky, levandulový sáček do prádla, levandulová koupelová sůl, přírodní balzám na rty, levandulová panenka a úžasný polštářek, kterým si právě teď podkládám nohu. Možná i vám budou její dárky připadat o to cennější, když vám svěřím, že paní doktorka je sama po těžké operaci páteře a má můj obdiv, protože nic nevzdává a ruční práce se staly její velkou zálibou a způsobem trénování jemné motoriky.
A tak se občas dobře rozhlédněte kolem sebe, možná spatříte mnohem víc přátel, než jste dosud tušili. Protože, jak krásně řekl americký básník Ralph Waldo Emerson: „Jediný způsob, jak mít přítele, je být přítelem.“
P.S. A já ze srdce děkuji všem svým přátelům a známým, kteří mi poskytli či nabídli svoji pomoc a dobré slovo: kolegyni Lence, Danušce S., Mirečce R., Lence D., Jitce K., Janičce a Otovi Z., Táně K., Evě B., Petře N., Daně K., Radimovi W., Blance T., Jitce L., Jarce V., Alence M., Jitce N., Radkovi M., Jitce V., Bohunce V., Katce H., Marušce S., Alence J., Haně Marii K., Míše J. ... a všem kolegyním blogerkám, kolegům blogerům a diskutérům, kteří mi průběžně přejí brzké uzdravení.
