To jsme se dostali pěkně daleko, blesklo mi hlavou, když jsem si všimla, že mnohé prodejny zavedly trend: zboží zákazníkům nebalíme.
Tak jsem si včera vyrazila na výlet do Prahy. Jedním z cílů byla jinak půvabná prodejna Paláce knih Luxor. A řekla bych, že jsem jim docela udělala tržbu. Vybrala jsem si tři knihy. Taky jsem si mohla koupit „jen“ notýsek nebo dopisní obálku. Ale já ne, plácla jsem se přes kapsu. A už jsem se začínala těšit, kterou ze tří knih hned ve vlaku prolistuji jako první, když se mě prodavačka při placení zeptala, jestli si chci koupit tašku? Asi nějaká reklamní akce, pomyslela jsem si a odmítla jsem do té věci investovat. „Tak prosím“, řekla pokladní (všimněte si, že nepíši knihkupkyně, protože to tedy určitě nebyla), vyštosovala mi na pult vybrané knižní zboží a jala se obsluhovat dalšího zákazníka.
Hned se mi vybavilo, jak jsem se v dívčích letech chtěla stát prodavačkou v knihkupectví. Zamilovala jsem se do té představy natolik, že jsem coby žákyně deváté třídy chodila v předvánočním období přátelsky vypomáhat jedné hodné knihkupkyni s balením knih. V malém knihkupectví se tvořily fronty těch, kdo chtěli svým blízkým udělat pod stromečkem radost knižním dárkem, a paní vedoucí byla ráda, že zatímco ona obsluhovala, já jsem zákazníkům knížky šikovně zabalila do papíru a převázala motouzkem. Naučila mě i takové to ozdobné přetočení přes rohy, jakým se balí bonboniéry i další užitečné fígle.
A jak to dopadlo včera? Nezlomili mě. Naštěstí jsem měla v batůžku svoji pohotovostní plátěnou taštičku a nové knížky v ní našly útočiště. Co z toho vyplývá? Náš zákazník už dávno není náš pán. A profesní uctivost se těší asi takové popularitě jako plácačka na mouchy k narozeninám. Chápu, že svět brojí proti nadbytku igelitových tašek a proti jejich rozdávání nazdařbůh, protože planeta Země už nehodlá být součástí igelitového světa. Proti tomu samozřejmě nemám ani to nejmenší. Ale za základní slušnost považuji, když prodejna zákazníkovi předá u pultu zboží ošetřené tak, aby ho v pořádku donesl domů. Kupující jim tam přece nechal svoje peníze, koupil si jejich zboží. Snad kousek balicího papíru nikoho nezruinuje?
Ale ano, zřejmě zruinuje. O kousek dál, v prodejně oděvů C&A jsem u pokladny taky dostala na výběr. Buď si k novým kraťasům koupím igelitku, nebo si je domů ponesu v podpaží jen tak. A co takhle moje oblíbená alternativa balicího papíru? Prodavačka kulila oči, jako bych jí zničehožnic nabídla, že jí namluvím bráchu. Odpověď na tento návrh zřejmě při proškolení, jak mluvit se zákazníkem, v instrukcích neměla.
Když mi do krásně šustivého hedvábného papíru mohli dnes v květinářství zabalit tři gerbery a v železářství navážit pár hřebíků do papírového sáčku, tak to asi tak velký problém nebude. Záleží na tom, komu prodejna, v tomto případě řetězce prodejen, patří. A jak o zákaznících a jejich vztahu k nim smýšlí. Já jsem si u těch dvou pokladen připadala jako oslíček, který se jim tam sice otřásl, ale nebyl za to ani děkovně poplácán po zádech.
Já vím, že potraviny jsou jiná kategorie zboží, tak prosím další slova berte v nadsázce. Ale jak by se asi tvářili šéfové knižních a oděvních firem, kteří o způsobu předání zboží zákazníkům rozhodují, až by v samoobsluze dostali na výběr, jestli chtějí nalít mléko do igelitky nebo do dlaní?
