Neošklíbejme se nad teplem rodinného krbu, pokud pod něj totiž pravidelně nepřikládáme, nebudeme si mít kde ohřát ruce, až to budeme nejvíc potřebovat.
Filmy pro pamětníky se podobnými scénami jen hemží. Udeří – dejme tomu – osmnáctá hodina, a ke stolu se sbíhají všichni členové rodiny. Z polévkové mísy se kouří, maminka její obsah servíruje nejdříve hlavě rodiny a pak ostatním stolujícím. Večerní hodokvas se samozřejmě odvíjí od sociálního postavení rodiny, takže se po polévce podávají buď brambory na loupačku či uhlířina, nebo vepřové plátky v hořčičné omáčce, jitrnice a korbel piva. A kromě spokojeného pomlaskávání nebo strkanice o větší kousek másla na brambory se začíná rozvíjet konverzace.
Je to chvíle, kdy se rodina po celém dni, kdy každý vykonával své povinnosti a pak trávil čas po svém, sešla pohromadě a teď je ten pravý čas, aby si každý mohl říct to své. Jak se kdo celý den měl, koho co potěšilo, naštvalo, rozesmálo, pobídlo k zajímavé akci, koho kdo potkal, co si s kým povídal, co se dozvěděl, co on naopak pověděl ostatním a co oni na to. Pak zpravidla dojde na několik výchovných slov směrem k dětem a probere se plán děje na den příští, rozdělí se rodinné úkoly a povinnosti, protože zítra se takhle zase všichni sejdou, příbory budou porcovat chutnou krmi a každý strávník se opět o nejbližších členech rodiny dozví přesně to, co by vědět měl. A on sám se bude moci pochlubit, postěžovat si, požádat o radu či o pomoc, zasmát se, prostě být členem rodinného soukolí, kde jednomu na druhém záleží, kde si nejsou lhostejní, kde se ani ostřejší slovo nebere tak vážně, protože člověk ví, že příště přijde na řadu konejšivé, vlídné či pochvalné.
Společná večeře je totiž část dne, kdy se sedí, konzumuje a na všechno je najednou dost času, čímž myslím především to, že lidi mají na sebe v tu chvíli dost času. Kdy jindy by ho měli mít? U snídaně? Nesmysl. Většinou každý vstává v jiný čas. A pokud ne, tak je to chvíle spíše nervozitou protkaná a osobními strkanicemi vyšperkovaná. Však to znáte, jedna koupelna, jeden záchod, jedna čajová konvice… U oběda? Nesmysl. V poledne býváme každý jinde. Děti ve školní jídelně, rodiče v restauraci nebo v bistru na stojáka. Proto se i dnes držme rodinné večeře. Vraťme se k té důležité chvíli, kterou prověřil čas. Připadá mi, že právě absence společných večeří má dnes na svědomí špatně fungující rodiny. Cestou od lednice s kusem točeného salámu v puse se dospívající syn totiž špatně odchytí a přinutí, aby se vám svěřil, jak se celý den měl a těžko předpokládat, že jeho v tu chvíli zaujme, že vám v práci Suchomelová zase ohnula klíček od šatny.
Ono to zprvu možná půjde ztěžka. Leckterý rodinný člen se možná bude ofrňovat nejen nad podávanou večeří, ale i nad skutečností být v přesnou hodinu včas u stolu, o nutnosti konverzovat nemluvě. Ale věřte, půjde to. Postupně to půjde. A ženy, neděste se, nemusí se totiž servírovat žádné zázraky gastronomie. Rybí prsty, šopský salát nebo tvarohová pomazánka s pažitkou taky vykonají dobrou službu. Důležité je, aby si každý na svůj talíř nandal dle svého apetitu a hned poté někdo pronesl první slova. Však uvidíte, za chvíli se někdo přidá a pak další… Jídlo má totiž tu příjemnou vlastnost, že uhlazuje emoce a mírní je. U dobré večeře se i horší informace přijímají lépe.
Možná by bylo dobré si stanovit pravidla. Třeba že u společné večeře nemají místo chmury, špatná nálada, mobily, kyselé obličeje a pomlouvání příbuzných. Víte, pánové, jaká úleva nastane, až vaše dcera nebude každých dvanáct minut kontrolovat, kdo jí na sociálních sítích co olajkoval, manželka aspoň chvíli nebude o vaší sestře říkat, že takovou švagrovou jí byl čert dlužen a vy se pochlapíte a nezačnete společnou večeři tím, že všem budete spílat, že je dost, že se konečně uráčili dostavit, a jestli nechtějí příště poslat k večeři kolkovanou žádost, protože vy už máte takový hlad, že byste nejradši ujídal psovi z misky granule.
Takže tedy domluveno? Ode dneška společné večeře. Tak dobrou chuť a ne abyste se vymlouvali, že nejíte koprovku nebo nudle s mákem.
