Jestli něco upřímně nesnáším, tak je to chlácholivé tvrzení, že každý je tak starý, na kolik se cítí. Takový nesmysl. Šidítko pro dříve narozené, aby je hrůza ze stárnutí neskolila hned na prahu posilovny.
Určitě i vy sem tam prožíváte zapeklité dny, kdy se při pohledu do zrcadla sháníte po záručním listu, protože je vám jasné, že datum vaší spotřeby už bude prošlé. Ale nepropadejte panice. Zřejmě každý z nás občas vyrobí klasický povzdech: Mládí pryč a do důchodu daleko. Ačkoli uznávám, že tato průpovídka zní úplně jinak z úst momentálně vydeptaného třicátníka a jinak od člověka, který ví, že si už moc dlouho penzijní připojištění platit nebude.
Kolem nás se to dokonce hemží testy, s jejichž pomocí si můžeme vypočítat, kolik nám je doopravdy let. Tedy pocitově. To dá rozum, že pro výpočet objektivní cifry se i sklerotikovi stačí kouknout do občanky na rok narození, aniž by musel zodpovídat kvízové otázky typu: máte nějaké koníčky?, kouříte?, dotknete se v předklonu s nataženýma nohama země?, hádáte se často?, kolik máte centimetrů v pase?, čistíte si zuby 2x denně?, cítíte se šťastní? Když totiž všechny odpovědi poctivě zaškrtnete, můžete zjistit, že se váš biologický věk od toho skutečného liší třeba až o dvanáct let směrem vzhůru. To vás vyděsí natolik, až sami sebe přesvědčíte, že jste kvíz nějak odflinkli a pustíte se do testu znovu. Jenže teď už si trochu přilepšujete. Začnete kolonkám určeným k vyplnění tvrdit, že často jíte mořské ryby, že každý den ujdete deset tisíc kroků a zuby si čistíte i v samoobsluze ve frontě na pokladnu.
Jestli něco upřímně nesnáším, tak je to chlácholivé tvrzení, že každý je tak starý, na kolik se cítí. Takový nesmysl. Šidítko pro dříve narozené, aby je hrůza ze stárnutí neskolila hned na prahu posilovny. Dokonce i francouzský spisovatel André Maurois říká, že stárnutí není nic jiného než zlozvyk, na který opravdu zaměstnaný člověk nemá čas. Kdyby tomu tak bylo, pak by úřady sociálního zabezpečení přetékaly sotva plnoletými adepty důchodového věku, vyplňujícími formuláře na pobírání penze.
Můj kamarád tvrdí, že nejsme tak staří, jak se cítíme, ale jak nás vidí ostatní. Jak ho znám, určitě se na něj usmála nějaká s bídou pětadvacetiletá slečna a on si namlouval, že nepoznala, že je mu osmačtyřicet, ale vidí v něm svého vrstevníka. Ani tomuto rčení nevěřím. Jak jinak bych si potom mohla nějak příjemně vysvětlit asi dva roky starou příhodu od benzinové pumpy, kde můj třiaosmdesátiletý otec odešel do prodejny zaplatit natankovaný benzin a vrátil se zpět ke mně do auta s širokým úsměvem. „Tak si představ, že se mě ta paní za kasou zeptala, jestli chci vyjet účtenku, a já jsem odpověděl, že účtenku nepotřebuji, protože mi manželka důvěřuje. A ona se výlohou mrkla k našemu autu a povídá: 'No jo, koukám, že babička na vás čeká.' Tak jsem se zasmál a vysvětlil jí, že manželka je doma, že v autě sedí dcera.“
Co je platné, že tatínek benzinářce vysvětlil, že právě jedeme od lékaře, protože mám zánět průdušek, a proto se choulím do čepice, šálu mám až k nosu a vyčuhují mi jen oči lesklé od horečky. Co je platné, že se paní rděla, dokola říkala, že to je tedy trapas a omlouvala se, že k autu jen hodila okem a zachumlanou postavu identifikovala jen nedbale. Už to slovo padlo.
No to je ale pěkné, takhle se mi smát. Tak víte co? Až vám bude zase jednou připadat, že je vám rodné číslo malé, vzpomeňte si na nějakou vtipnou historku, smějte se jí z plných plic a uvidíte, že okamžitě začnete stárnout pomaleji. A věřte tomu, že v některých hodně směšných okamžicích váš věk začne dokonce couvat.
