Život nám občas připraví takové situace, že si tuto otázku zkrátka musíme položit a svoji odpověď posléze dobře zvážit.
Hned na začátku musím předeslat, že pouťové atrakce nemám ráda. Pochopte, jsem člověk, jemuž dělá žaludek kotrmelce i ve výtahu, tudíž je naivní předpokládat, že bych kdy dobrovolně osedlala houpačku, kolotoč či obří kolo. Na horskou dráhu by mě naložili leda tak v narkóze. Nedávno jsem četla o šílené atrakci v Las Vegas. Jmenuje se Insanity Stratosphere a pasažéři tu sedí na konci chapadel takové jakoby ohromné chobotnice, která se otáčí dokola rychlostí asi 65 kilometrů za hodinu. Napadá mě, že když se dívají na titěrné domy a osoby 275 metrů pod nimi, a jsou-li alespoň trochu při smyslech, musí u pokladny kromě vstupenky určitě fasovat i pleny. Jiné řešení nevidím.
Jestli mě teď litujete, že jsem s tak vlažným přístupem k těmto dětským radovánkám, měla nedonošené mládí, pak se mýlíte. Školní výlety na Matějskou patřily k mým oblíbeným. Riziková místa jsem pravda ignorovala, ale ještě stále jsem měla na výběr střelnici, strašidelný zámek, bludiště, cukrovou vatu a autodrom. Přesně to mi vytanulo před časem na mysli, když mě kolegyně požádala, zda bych jednomu z jejích předškolních dětí nedělala parťáka při jízdě v pouťovém autíčku. Světští si u nás na náměstí udělali týdenní zastávku a rozbalili tu k potěše dětí svá fidlátka. Jelikož se nejednalo o jízdu na řetízkovém kolotoči ani centrifugu, souhlasila jsem.
Kolegyně zasedla do autíčka s tříletou dcerou Anežkou. Já jsem se do jiného nasoukala s pětiletým Berďou a spadl mi kámen ze srdce. Obavy, že se do vozítka nevejdu, byly liché. Poskládali jsme se opravdu moc pěkně a já jsem si libovala, že jsem vyfasovala dítě mužského pohlaví. Chlapec bude nadšeně točit volantem a já se vedle něj můžu blahosklonně usmívat, aby přihlížejícím bylo jasné, že se paní knihovnice nezbláznila, že autíčko neobsadila z vlastního popudu, ale je tu za hodnou tetu, která má pochopení pro dětskou pošetilost. Ledva zazněla ryčná pouťová melodie a ostatní autíčka se dala do pohybu, pochopila jsem svůj omyl.
Naše vozidlo se totiž záhy stalo otloukánkem, protože se šofér Berďa odmítl chopit volantu. Marně jsem mu domlouvala: „Podívej, jak tvoje sestřička pěkně řídí, ani jí maminka nemusí pomáhat. Zkus to taky.“ Žuch, bum, strefila se do nás nějaká rozjařená holčička gumovým nárazníkem. Bleskově jsem zhodnotila situaci, rezignovala na funkci závozníka a převzala řízení. Kroužili jsme po dráze a můj pasažér se tvářil netečně. Asi dvanáctkrát jsem mu bez úspěchu volant nabídla. Několikrát se kolem nás mihla kolegyně s řidičsky nadanou dcerou a se znepokojeným výrazem. Pochopila jsem, že z jejího pohledu mě nutně musí vidět jako tu, která se horko těžko napěchovala po čtyřiceti letech do dětské atrakce, jak si teď bláznivě užívá jízdu a jejího malého syna odmítá pustit k volantu. Proč by jinak Berďa koukal jako bubák?
Než jsem stačila vydumat, jak jí situaci vysvětlím, provoz se zastavil. Zaznamenala jsem svižně vyskakující jezdce a došlo mi, že teď jsem opravdu nahraná. Sedím zapasovaná v plechové maketě asi deset centimetrů nad zemí a moje bytelné těžiště odmítá spolupracovat. Dvakrát jsem vystrčila pravou nohu a dvakrát jsem spadla zpět. A při třetím, už úspěšném vymrštění, jsem si natáhla stehenní sval. Bolestně jsem si poskočila, nohu protřepla a pak jsem se s mumlavým sakrováním ploužila podél mantinelu k východu. Berďa mě fascinovaně sledoval a na tváři se mu konečně usadil nadšený úsměv.
A mě v tu chvíli napadlo, že celý náš život je vlastně takový lunapark. Někteří si koupí, jiní dostanou drahou jízdenku, vozí se na horské dráze, a ostatním nezbývá nic jiného než jim zespodu mávat. Ptáte se, kde jste vy? Inu, to záleží na tom, na co z toho máte žaludek.
MILÍ ČTENÁŘI,
VLONI JSEM TU MĚLA 74 UVEŘEJNĚNÝCH - PODOBNĚ LADĚNÝCH - BLOGŮ. POKUD UZNÁTE ZA VHODNÉ, ŽE BYCH SI ALESPOŇ ZA NĚKTERÝ Z NICH ZASLOUŽILA NOMINACI DO PRVNÍ DESÍTKY, MOC MĚ POTĚŠÍTE. VŠEM REGISTROVANÝM ČTENÁŘŮM DĚKUJI, AŤ UŽ POCTÍTE SVÝMI HLASY MĚ NEBO KOHOKOLI Z MÝCH BLOGERSKÝCH KOLEGYŇ A KOLEGŮ. DĚKUJI!!!
