Umí si dnešní děti hrát?

Možná mé zamyšlení opět bude považováno, že se stále vracím do minulosti. Není tomu tak, jen sleduji dnešní život a mám obavy, kam vlastně ta dnešní zběsilá doba spěje.

Za mých mladých let nás bývalo všude ve vesnici plno, dokázali jsme si vážit maličkostí a vymyslet si hru s každou maličkostí. To nám stačilo mít kousek dřívka a celý den o nás nikdo ani nevěděl, protože jsme běhali po lese a hráli si na indiány, jediným sporem bývalo, kdo budou ti dobří a kteří bandité. Když dnes vzpomínám kolik jsme si užili zábavy a již tehdy se děti učily toleranci, dnes věc málokdy vídaná. Ačkoli jsem byla holka, špatně chodící i mluvící, přesto bývalo nepsaným zákonem, že přece nemohu běhat a bojovat, tak jsem bývala náčelník, který řídil boje a chodil vyjednávat , dokonce vždy kluci spustili lano, abych se snáze vyšplhala do kopce. Tohle u dnešních dětí nevidím, spíše dokáží být ke slabším jedincům velmi kruté, vysmívají se a ubližují a je velmi smutné, že je málo silných osobností, které se dokáží vzepřít hrubé síle. Přece nemohou být všichni jen zlí a nevšímaví. Jako malá děvčata jsme dokázaly se namaškařit do vyřazených šatů po maminkách, z kusu záclony si udělat závoj a již jsme byly za princezny z pohádky. Nebo nám stačilo ke štěstí dostat panenku, tehdy „plaváčka“? z krabice od bot se vyrobil pokojíček a z ústřižků látek se šily šatičky, chtělo to je kousek fantazie a ty šikovnější pomáhaly těm méně zručným. V době Rychlých šípů bylo nemyslitelné nemít vlastní klub, kroniku, někde v rohu kůlny si udělat klubovnu, pořádat výpravy, v prázdniny třeba na celý den, jedna konzerva, pár brambor, kousek chleba, starý hrnec a již se venku vařil oběd a to bývalo slávy, když nám rodiče dovolili strávit noc ve stanu, pravda k dnešnímu se nedal přirovnat, starý vojenský, bez podlážky, natahali jsme si tam staré matrace a zpívávalo se při hvězdičkách dlouho do noci, pochopitelně na zahradě u domu, pěkně pod dospělým dozorem, tak málo nám stačilo ke štěstí. Koupaliště? Ale kdepak, to se na potůčku udělala zástava a hned bylo o další zábavu postaráno, tehdy ještě tekla voda čistá, sice horská, tedy pořádně studená, ale kdopak by to dal na sobě znát. Hříště? No na fotbal bylo, ale to bylo z ruky, pro naše potřeby velké a tak se hrávala vybíjená přímo na silnici, však také těch automobilů projelo jen pár. Pravda my starší jsme měli dávat pozor na mladší sourozence, občas nás hra tak zaujala, že ti malí si dělali bábovičky bez dozoru, někdy z toho býval doma mazec, to když náhodou se ti menší tahali o motyčku a někdy došlo k úrazu, no co, rána se umyla, ovázala, my větší dostali doma pár lepanců a další den turnaj stejně pokračoval. Nebývala jsem mrštná, ale přesto se nestalo, že bych nehrála, pokud nešla rána míčem na nohy, tak jsem ji chytila, prásk v ruce mi scházel, tak jsem přihrála těm lepším. Nadělali jsme všelijakých hloupostí, třeba si vyklidili kuchyň, vyleštili gumovou podlahu sibiřkami a již byla soutěž v krasobruslení, hudba se pouštěla z gramofonu a nescházely ani stupně vítězů, jednoduše se postavily tři židle a medaile se vyrobily z kartonu a provlekly provázkem. Myslím si, že jsme bývali šťastnější a máme po celý život nač vzpomínat, nepotřebovali jsme žádný luxus. Jistě na kolech se taky jezdívalo, ale více se chodívalo a běhávalo. Nějak si nepamatuji, že by někdo nepozdravil starší osoby. A dnes? Vesnice téměř liduprázdná, pokud přece jen potkáte mladé, tak většinou na kolech, sluchátka v uších, ti ještě tak, aby měli čas se rozhlédnout, natož třeba pozdravit. Pokud se vyskytne skupinka, většinou příšerně hluční, jejich slovník je lepší snad raději nevnímat, kdepak se asi takhle vulgárně mluví, doufám, že ne u nich doma? Uvažuji kde jsou všichni zalezeni, je tu přece jen více sportovních hřišť, ale většina se stává otroky počítačů, přehrávačů a posílají si stále SMS-ky, zapomínají mluvit a kokrát si představuji, že pokud se tahle seznámí, tak sedí na lavičce a mobilují. Dělám si trochu legraci, ale je to poněkud trpká ironie. Možná si příliš idealizuji vlastní dětství, pokrok se zastavit nedá, ale děti by si měly umět hrát, pomáhat si a nebýt lhostejné. Zde je možná počátek všech těch neblahých zpráv z černých kronik.