Honzu jsem poznala úplně náhodou na služební cestě v Rakousku. Hrál tam za místní klub kopanou a přivydělával si jako číšník. Přinesl mi objednanou kávu a po zjištění, že pochází z našeho kraje, jsme se dali do řeči. Viděli jsme se párkrát, vyměnili se telefonní čísla a občas si poslali SMS, nebo vyjímečně zavolali. Slíbili jsme si, že se ještě někdy sejdeme…
Uplynuly dlouhé tři roky, Honza se přestal ozývat a jaké bylo mé překvapení, když mi zavolal, zda nemám čas si někde sednout. Nějak se mi nechtělo, ale nakonec jsem souhlasila, zřejmě si chce chlapec popovídat. Když jsem přišla ke kavárně, už tam čekal, byl poněkud pohublý a také v tváři se mi zdal nějaký ztrhaný. Mile se se mnou přivítal, vyjádřil potěšení, že jsem si na něho udělala čas. U kávy se rozpovídal. Přiznám se, že mi nebylo vůbec lehce. Vlastně jsem poslouchala smutný monolog. Tenkrát po mém odjezdu si Honza zlámal nohu, přišel o koníčka, kterým žil a také o práci. Vrátil se domů, zpočátku měl nějaké úspory a z nudy se dal kamarády zlákat k návštěvě herny a vyzkoušel si hrát automaty. Několikrát vyhrál a rozjel se kolotoč, který nedokázal zastavit. Začal se zadlužovat, domlouvání rodičů k ničemu nevedlo a tak ho nakonec vyhnali z domu. Skončil jako bezdomovec, zhubl 15 kilo a dluh se začal nezadržitelně blížit k milionové částce. Úplně náhodou potkal svého trenéra z dorostu, který se přímo vyděsil, když viděl v jakou trosku se Honzík proměnil. Vzal ho domů, zařídil mu léčbu v psychiatrické léčebně. Začátky byly krušné, zvyknout si na režim. Stále se babrat sám v sobě, nebo probírat problémy druhých. Po čase se s Honzou stal úplný zázrak, stal se velmi kamarádský, všemi oblíbený, pracovitý a velmi zodpovědný mladý muž. Začal na sobě intenzivně pracovat, jak psychicky, tak fyzicky. Dokonce se smířil s otcem, pouze mamku si zpět nezískal. Příběh začal nabírat obrat k lepšímu. Věděl, že domů nemůže, protože se máma za něho styděla, ale díky tátově pomoci získal práci s ubytováním a dokonce dostal angažmá v druholigovém oddíle. Když se loučil v léčebně, skoro všichni plakali, protože jeho příběh a kamarádství bylo pro ostatní vzorem. Všichni mu přáli, aby ve svém odhodlání vydržel. Na jeho první zápas se vypravila celá stanice, byl šťastný. Jenže nic není v životě zadarmo. Doma zjistil, že mamka tátu opouští, takže musel ještě utěšovat otce, snad tomu bylo dobře, protože neměl čas myslet na minulost. Při tréninku si zlomil ruku, ale hrál i tak. Jen se mi přiznal, že má stále obrovské krize, kdy musí bojovat sám se sebou. Delší chvíli jsem mlčela. „Honzo, co pro tebe mohu udělát?“ Trochu se ošíval, ale pak z něho vypadlo: „Strašně bych potřeboval přítele na telefonu, který mi řekne něco hezkého, když budu mít krizi.“ „To je přece samozřejmé, Honzíku! Je mi velkou ctí, že sis vybral právě mou maličkost!“ Příběh stále pokračuje, dluhy se ztenčují pomalu, ale obdivuji, že se statečně drží, bojuje sám se sebou a snad zvítěží. Pokud se setkáte s podobnými nešťastníky, neobracejte se zády, nejdou všichni zachránit, ale každý jedinec stojí za to, aby dostal šanci k návratu do života.
