Strasti i slasti

Doufám, že neunidím čtenáře svým psaním, nikomu nechci vnutit názor, že pouze moje rodina je ta nejlepší. Nejsem psavec, který si vymýšlí, pouze popisuji skutečné příběhy, tak jak je přináší život.

Můj zeť je člověk ctižádostivý a především velmi zodpovědný, který neodpouští lajdáctví, proto nikoho příliš nepřekvapilo, že se stal v poměrně mladém věku mistrem odborného výcviku. Později se mi přiznal, že v něm byla malá dušička při první učební hodině, vždyť byl jen o málo mladší než jeho svěřenci, naštěstí dostal prváky, kteří byli rozklepaní ještě více než on, vzhledem k tomu, že nosí brýle a měří skoro dva metry, zas tolik mladě nepůsobil. Seznámil všechny se svou představou, jak si představuje svoji i jejich spolupráci, je ochoten tolerovat chyby, ale musí vidět snahu a žádnou kulišárnu trpět nebude. Klapalo to docela dobře i když se našli jedinci, kteří o obor neměli zájem, hledali všechny možné stezičky, jak se ulít, záškoláctví si vyzkoušeli taky. Občas se vracel zeť z práce rozhněvaný, zejména tehdy, když volal nebo navštívil rodiče těchto problémových žáků a ti je ještě kryli, popřípadě naříkali, že na své ratolesti nestačí, především matky samoživitelky. Tehdy mu připadala všechna jeho snaha marná a mnohdy uvažoval, zda mu to stojí vůbec za to se nervovat a vlastně si nosit domů starosti. Na druhou stranu však ho potěšilo, že mnozí vyučenci se k němu hlásí, zavolají a také zaskočí na neohlášenou návštěvou, či ho pozvou třeba na pivo, poklábosit si. Jednou se vracel z oběda a skupina výrostků, ne jeho učňů, kouřila v zakázaném prostoru a ještě si zavdávali z láhve, limonáda to nebyla. Neudržel se a dal jim co proto, takže se rychle klidili. Ovšem při odchodu z práce ho čekalo nemilé překvapení, všechna kola u auta měl rozřezaná. Nebyli svědci, bylo zbytečné se vztekat, mohl pouze zavolat manželce, aby pro něj přijela a potěšit ji sdělením, že mají nečekané náklady. Věděl dobře, že ti darebáci se chechtají někde za rohem, takže nemělo smysl jim hrát divadélko. Celý den si doma říkal, že jeho učni to nebyli a nesmí si na nikom vylévat svoji špatnou náladu… Pouze přemýšlel, co se to s dnešní mládeží děje, on sám by si jako učeň, později student, nikdy nedovolil takový přístup k nadřízeným a již vůbec ne doma, to by byla jiná paseka. Jenže co čert nechtěl, druhý den ráno přišel do dílny a tam ani živá duše, vzpomněl si, že jeden z jeho svěřenců měl včera narozeniny a tak mu napadlo, že to určitě přepískali. Posadil se na lavici a rozhodl se hodinu počkat, skutečně se objevili, samý hlahol a žádné slůvko omluvy. To již bylo na napruženého mistra ta pověstná kapka, která přetekla, takže vyskočil ze svého místa a zahulákal: „Tak, pánové, tohle vám trpět nebudu, jednou tu platí nějaká pravidla hry! Komu se nelíbí, nikdo ho tu násilím držet nebude ani prosit.“ „Takže vážení a milí, od zítřka končí moje benevolence, nepřijímám žádné výmluvy. Ráno zde budete stát v řadě přesně v sedm hodin a v kroji (pochopitelně myslel v montérkách a pracovní obuvi)!“ Hošani byli celí zakřiknutí, takhle svého pana mistra neznali, přece jim prominul horší lumpačiny. Po cestě ze školy se domlouvali, co se asi stalo, že bylo dnes tak dusno, až jim ostatní učni prozradili včerejší událost. No nebyli by to mladí lumpíci, aby něco nevymysleli. Další den zeť vešel do dílny a před nim stáli všichni v pozoru, oblečení do slavnostních slováckých krojů. Musel polknout, než byl schopen se tvářit, že je všechno v pořádku. Později se mu přiznali, že jeden je z Vlčnova a zajel večer na otočku domů a půjčil všem kroje. Všechno skončilo smíchem a více již se nestalo, aby pokoušeli jeho trpělivost. Za to v ředitelně se mu dostalo přivítání: „Člověče, ty už neučíš malíře, ale vedeš kroužek písní a tanců?“ Celou cestu se usmíval a doma to již nevydržel a smál se na celé kolo!!! Nejsou jen chvíle krušné i legrace musí být!