Myslím si, že většina nás se zamýšlí nad svým životem, žebříčkem hodnot, lidskými potřebami i tím, co skutečně potřebujeme, něco co můžeme snadno oželet…
Jistě, platím zde na blogu za věčně ubrblanou babu Jagu. Jsem již taková. Neřeším až tak své vlastní potřeby, spíše se snažím poukazovat na skutečný život, který naši mocipáni nechtějí vidět. Sama pro sebe potřebuji dost málo a kdybych nemusela platit, tak finance neřeším. Skutečnost je však syrová a nikdo z nás nedokáže žít bez peněz. Horším problémem je, jak vyžít, když se nedostává ani na základní lidské potřeby. Oficiálně stanovené životní minimum je směšně nízké, to nepokryje ani náklady na bydlení, natož na základní lidské potřeby, tedy strava, hygiena, léky a to nepopisuji žádný nadstandard. Jistě jsou mezi námi jedinci, kteří se v té změti paragrafů dokáží orientovat a žijí si celkem bezstarostně. Rozhodně k ním nepatřím, nedokáži žebrat a cítím se velmi uboze, pokud marně hledám práci a ještě se dovídám, že jsem líná a neschopná. Pokud se jedná o druhé,dokáži se rvát, ovšem za sebe bojovat neumím. Vyhodí mě z jedněch dveří, do druhých již nevejdu. Chápu velmi dobře, že se vyskytuje hodně jedinců, kteří jsou životem otrlí, dokáží využít všech děr v zákonech a žijí si v pohodě. Jak k tomu však přijdou ti, kteří mají kousek cti v těle a nedokáží žebronit o dávky, přitom si přivydělávat na černo? Já se osobně přiznám, že jsem ani na takovou možnost přivýdělku nenarazila a pokud bych náhodou měla tu možnost, tak to beru, že porušuji zákon a již vůbec bych o žádnou podporu nežádala. Dokonce jsem tak hloupý pitomec, že bych určitě odváděla daně. Problém je, že žádnou takovou možnost nemám a je nás více. Vůbec nedokáži odsuzovat a opovrhovat lidmi, kteří spadli na samé dno, ne všichni takto skončilo vlastní vinou. Dokáži pochopit, že jsou lidé, kteří propadli letargii a rezignovali na důstojný život. Jsou však tací, kteří velmi trpí třídními rozdíly i lhostejností těch, kteří mají hodně a stále mají málo. Já osobně považuji za ostudu „naší demokracie“, že bere pouze potřebným. Obecně nevidím smyslem života hromadění statků, kopání do bezbranných, protože štěstí a zdraví se za peníze koupit nedá. Nezávidím lidem, kteří nabyly své jmění poctivě a pracovitostí, ale pohrdám podvodníky a hrabošům všeho druhu, kterým je osud jiých lhostejný.
